středa 5. března 2014

Malý Brown

(Tattatadam! / Isobel Harris, André François, Little Boy Brown, Enchanted Lion Books, New York, 2013.)

Malý Brown, čtyř a půlletý kluk, je hlavní hrdina obrázkové knihy Little Boy Brown od Isobel Harris (text) a André François (ilustrace). Žije se svými rodiči v centru New Yorku, přesněji řečeno jaksi vedle nich, protože moc času spolu netráví. Z hotelu, kde bydlí, sjedou každý den pan a paní Brownovi výtahem dolů do podzemí na zastávku metra, jedou několik stanic a z podzemí pak výtahem znovu vyjedou do budovy, kde pracují. Prakticky to znamená, že ven vůbec nechodí. A je to tak pro ně lepší, protože na čerstvém vzduchu by stejně hned nastydli.

Naštěstí má malý Brown několik kamarádů: obsluhovače výtahu, pana recepčního a paní pokojskou. A tito dobří lidé “chodí venčit” malého Browna, jelikož Brownovi nemají psa. Kniha je příběhem jednoho takového “venčení”, během nějž vezme pokojská Hilda  malého Browna ven z hotelu, ven z metropole.                           

Malý Brown odjede s Hildou z centra New Yorku do domu, kde Hilda s bratrem a s rodiči bydlí. Pocítí na své tváři zimu, cestuje autobusem, potká doopravdického živého policajta, o kterém vzápětí zjistí, že je Hildiným bratrem, dostane na přivítanou pusu od Hildiny mámy, aniž by se stihl představit, chodí v jejich domě nahoru a dolů po schodech, zapálí spolu v krbu, pečou, postaví sněhuláka, skamarádí se se psem, po obědě vykládá Hildině mámě historky, zatímco ona plete ponožky, dají si čaj o páté a poté, co si pochutnají na čokoládovém dortu, se zase vypraví  autobusem domů. Nic zvláštního a přesto: spousta velkých věcí, radosti, úžasu, přijetí a lásky; hloubka v jednoduchosti odlehčená humorem, který pramení ze specificky dětského pohledu na svět. Malý Brown to všechno na konci knihy shrnuje těmito slovy: 

Hilda slíbila mámě, že mě převleče a uloží do postele, protože máma a táta šli dnes pozdě na večeři. Brzy si myslela, že jsem usnul a tak po špičkách odešla. A já jsem byl rád, protože jsem chtěl představovat, že jsem ještě pořád v jejím domě. Byl to tak úžasný den!

Little Boy Brown je nadčasová kniha. Poprvé vyšla v angličtině v roce 1949 v New Yorku a Philadelphii a není divu, že v roce 2013 ji nově vydali u Enchanted Lion Books v New Yorku. (Mezitím byla kniha vydána i ve francouzském a italském překladu.) Přes svůj něčím včerejší nádech mají ilustrace André François sílu oslovit čtenáře svými tahy, které jsou jednoduché a charakter-tvořící zároveň. Jeho dvoubarevné obrazy dobře slaďují detailní propracovanost vytvářející vizuální přeplněnost s prázdným prostorem ponechaným tam, kde to vyprávěný příběh vyžaduje. Výtvarně tím například výmluvně vyjadřují binární opozici metropole a malého městečka (resp. venkova), spěchu a pomalosti, strukturace a volnosti. Text Isobel Harris doplňuje André François svými obrazy na každé liché straně, listování jeho celostránkovými ilustracemi je zážitek srovnatelný se  shlédnutím dobré galerijní výstavy.

Nadčasový charakter má přitom také jednoduchými a trefnými větami vyjádřené vyprávění Isobel Harris. Na první pohled je to samozřejmě kvůli již otřepanému připomenutí dětské osamělosti, opuštěnosti v rámci fungující struktury rodinného života, odstavení dítěte na vedlejší kolej rodiči, které pohltil systém a stali se kolečky ve velkoměstském stroji odcizení. Pokud si připomeneme, kdy poprvé kniha vyšla, včerejšími se náhle staneme všichni, kdo si nakonec přece jen myslíme, že o podobných problémech neuškodí mluvit a psát pořád dál.                           

Ale jde tady ještě o něco víc: o transnacionální migraci. Hilda a její rodina představují tu generaci emigrantů, která (ještě) mluví dvěma jazyky a jejich sny a představy se vážou ke dvěma různým krajinám. Harrisové představení toho, že Hildina rodina pobývá (alespoň v myšlenkách) ve dvou světech, je jednoznačně hodnotící, a to pozitivně. Z úst malého Browna to zní následovně:

Hildina rodina je chytřejší než ta naše. Všichni můžou mluvit dvěma různými jazyky, můžou  zavřít oči a myslet na dvě rozdílné země. Pluli už Oceánem a lezli po vysokých horách. Jsou to úžasní lidé. Nemají dostatek ničeho. Je to tak vzrušující, když  něčeho dostanou o trochu víc.                                                                
Je pozoruhodné, že skryté poselství knihy (můžeme-li něco takového autorským intencím Isobel Harris dnes připsat), formulované v jiném historickém čase, na jiném kontinentu, v rámci jiné kultury a společenského uspořádání, může být aktuální pro nás tady a teď. Že na přelomu čtyřicátých a padesátých let ve Spojených státech vyslovovali věty, které se hodí vyslovovat i ve Střední Evropě nového tisíciletí. Je to možná právě zkušenost transnacionální migrace, která činí knihu nejen nadčasovou, ale také nadprostorovou.












úterý 12. listopadu 2013

Svět Astrid Lindgren(ové) podle Lászlóa Réber

(Bezeslova / Astrid Lindren, Britta kiönti szívét, Slovenské vydavateĺstvo krásnej literatúry, 1962. Ilustroval László Réber. Původní vydání: Brit-Mari lättar sitt hjärta, Rabén-Sjögren, 1945.)





úterý 29. října 2013

Trailery ke knihám

(Zamyšlení)

Trailery ke knihám jsou minimálně tak různé jako názory o nich vyslovené. Formulovat jednoznačný soud o knižních trailerech jako o současném fenoménu vizuální kultury nelze. Lze ale spřádat textuální tkaninu myšlenek, jež by je interpretovala a reflektovala.

Moje první vlákno by bylo o tom, že profesně udělané trailery knih suplují poslání nefunkčních knihoven, tj. nejrůznějšími způsoby nám zprostředkovávají alespoň námět, synopsy, náladu, základní myšlenku nebo vizuální vjem knihy, jež nám lokální knihovny nejsou s to zapůjčit. Nové dětské knihy, cizojazyčná dětská literatura, aktuálně oceněná dětská beletrie padají přesně do této kategorie: těžce se k nim dostáváme. Trailery nám samozřejmě knihy nenahradí, ale umožní nám zamilovat se do těch titulů, které si potom někde nutně musíme objednat, vždyť bez nich by druhý den ani slunce nevyšlo…

Tyto myšlenky mě napadly, když jsem se dívala na portugalský trailer ke knize Benjamina Chauda Une chanson d'ours:

video


(Benjamin Chaud, Une chanson d'ours, Hélium Éditions, 2011. O portugalském vydání knihy u nakladatelství Orfeu Negro více zde.)

pondělí 21. října 2013

To je Londýn!

(Tattatadam! / Miroslav Šašek, To je Londýn, Baobab, 2013.)

Turistický průvodce pro děti v podobě umělecké obrázkové knihy. Pořád živý a aktuální, přestože v mnoha ohledech patří již do kategorie vintage. To je Londýn od Miroslava Šaška je jednou z bohaté série ilustrovaných průvodců, jejichž nová edice v českém jazyce vychází od letošního roku v péči nakladatelství Baobab.

Kniha začíná šedozeleným dvoustránkovým obrazem mlhy: “Ano, to je Londýn”. Moji malí posluchači vykřikli rozhořčením, jež mohlo znamenat, že jsem se zbláznila a určitě jsem špatně přečetla popisek, nebo že se ubozí Londýňané dostali do pěkného maléru, jestliže jim z velkoměsta zůstalo jen tady tohle.

Následující strana naštěstí všechno vyřeší: ukazuje panoráma s dobře známými dominantami hlavního města Spojeného království. V podání Šaška se odkrývá skutečnost, že mlha, jakkoliv neodmyslitelná součást Londýna, není pro něj tak určující, jako jeho starobylost a historičnost:
“‘Rušné tržiště plné obchodů a obchodníků,’ tak ho popsal římský historik Tacitus před tisíci devíti sty lety.” A je tomu tak dodnes.

Humor a subjektivní vnímání každodenních momentek na jedné straně, reprezentativnost a věrnost téměř kanonickému výběru pozoruhodností velkoměsta na straně druhé. Obojetnost charakterizuje Šaškovu knihu hned v několika rovinách. Vcítění téměř domorodecké jde ruku v ruce s údivem nově příchozího. Příjemné je střídání těchto dvou poloh, jejich vzájemné doplňování. Šašek velmi dobře cítí a zachycuje náladu města (soudím zde podle vlastní návštěvy Londýna: listováním knihy si lze velice příjemně zavzpomínat na pocity a zážitky z městských prostor a typicky britských institucí), přitom ale předkládá obrazy a scény z města tak, jak by ho viděl turista. Londýn je reprezentovaný v lehce propojeném seznamu obrazů z pohledu cizince, který vypráví dalším turistům. Do skupiny čtenářů-cestovatelů autor zahrnuje i děti a představování města přibližuje jejich perspektivě. Vede především pozornost dětského objevovatele a dělá to dobře. Jsme teprve na 13. straně, představujeme si velkolepý pomník Christophera Wrena, když se děti ozvou: do Londýna musíme vyrazit, nejlépe hned.

Obojetnost se týká i toho, že v knize můžeme listovat jako v bedekru a zároveň jako v historickém dokumentu o minulosti města. Mnoho popsaných informací dnes již neplatí. Tak například Londýn už není největším městem světa, ale kdysi byl. Na Fleet Street-u už nevznikají noviny, ale ještě nedávno tomu tak bylo. Při odchodu z metra nám lístek odebere automat, kdysi se odevzdávali zaměstnancům metra. Zpřesňující informace v českém vydání najdeme v seznamu poznámek na konci knihy a můžeme být rádi, protože díky tomuto způsobu aktualizace údajů se dobře zachová dvojaký charakter knihy: poznáváme minulost i současnost Londýna. (Tato rovina poznatků bývá v jiných vydáních zcela eliminována překladatelským zásahem do Šaškova textu samotného. Konkrétně třeba v maďarském vydání z roku 2011: Ez New York/To je New York, Ez Párizs/To je Paříž.)

Představuji si, jak Šašek, výtvarník misionář, cestoval po světě, přijel na místo činu, pracoval intenzivně několik týdnů, “četl” řádky i mezi řádky v textu psaném velkoměsty a zeměmi, pak zase odjel (možná i kvůli podřízenosti komerční logice, vždyť i umělec z něčeho žije) na jiná místa. Dnešní pokračování v sérii průvodců je inspirováno Šaškovým dílem, jeho umělecký nomadismus ale zůstává raritou charakterizující jeho biografii. Připravovaná nová díla mají vznikout z dílen výtvarníků žijících blízko měst čekajících na přestavení a vizuální ztvárnění. Blexbolex by měl představit Berlín, Olga Černá a Michaele Kukovičová zase Prahu. Jsem zvědavá na interpretační pohled, který autoři připravovaných děl zaujmou, na případnou hru v novém hávu mezi perspektivou místního a příchozího pozorovatele.






P. S.
Knihy Miroslava Šaška jsou kulturním fenoménem, které svérázným způsobem ovlivňují dění ve světě dětských knih dodnes. Svědčí o tom činnost Nadace Miroslava Šaška, jež byla založena v roce 2011. Nadace podporuje šíření díla Miroslava Šaška ve světě a současnou tvorbu knih pro děti. Nadační příspěvky pro rok 2013 byly rozdány v rámci soutěže na téma „Autorská kniha pro děti a mládež (text, ilustrace)“. Více informací zde.

úterý 8. října 2013

Byl jednou balón, byla jednou kniha

(Kniha v příběhu / Jana Štroblová, Josef Paleček, Byl jednou balón, hodný. A přece... Praha, Albatros, 1971.)

Seděl v trolejbusu za námi a téměř nic neříkal, když něco přesunul přes mé rameno. Podal nám dětskou knihu. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán, starou, opotřebovanou a ne moc čistou obrázkovou knihu. Děti byly zmatené, nečekaly knihu “z nebe”, ale pustily se do ní okamžitě.

Byla z dílny Albatrosu z roku 1971. Básničku do ní napsala Jana Štroblová, ilustracemi interpretoval Josef Paleček. Jmenuje se Byl jednou balón, hodný. A přece... Zveršovaný příběh je variací na téma druhého života ztracených hraček: hovoří o balónu, který holčičce vzala řeka, po delším putování ho nalezne kluk a spolu s balónem pošle holčičce lodičku z papíru s pozdravením. Báseň je zároveň reflexí smutku a strachu holčičky, která si úzkostlivě představuje, co asi s balónem je, když o něj nemůže sama pečovat. Samotné vyznění knihy umožňuje dvojí čtení, v závislosti na dětské recepci a kontextu čtení se před čtenářem otevře buď smutný příběh o ztracené a milované hračce, tedy o reálné zkušenosti, se kterou se malé děti musí vypořádat, anebo příběh s nadějí o tom, že ztracené věci mohou dělat radost jinde a jiným, tedy o rovině představ, do níž malé děti postupně dorůstají.

Na konečné zastávce jsme měli leporelo dočtené. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán svoje staré, opotřebované a ne moc čisté leporelo nechtěl zpátky. Dal  nám ho s lehce trpkými, jakoby otrávenými slovy, “k čemu by u mě bylo”, mrmlal si pod nos, vzal si svoje dvě naplněné plátěné nákupní tašky a odešel, aniž se na nás podíval. O hovor s námi nestál, chtěl nám jen darovat knihu.

Příběh o tom, jak jsme ke knize přišli, pěkně doplňuje básnický příběh, který kniha vypráví. Předli jsme doma s dětmi příběhy o tom, komu kniha patřila kdysi, jestli u nás zůstane napořád a komu bychom měli poslat pozdravení.

Je zajímavou vlastností knih, že dovedou příběhy rozmnožovat...









pondělí 26. srpna 2013

Garmann jde do školy

(Tattatadam! / Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006.)

Nejde o to, číst za každou cenu proti. Proti trendu, proti hlavnímu proudu, proti některým z aktuálně módních vln, proti dobře zaběhlým, a proto spolehlivě se tvářícím vzorcům jednání, proti převládajícímu expertnímu vědění. Jde jen o to, "číst tiše něco jiného" (Péter Esterházy). Když je vstup do školy spojovaný s návody a dobře míněnými radami, jak odborně překonat obavy dětí z nepříjemných zážitků ze školy, jak předškoláky rozvíjet v soustředění a důslednosti, jak je zábavně či méně zábavně úkolovat, když se vzdělávat musí i rodiče, aby věděli, co má dítě určitě vědět a znát, a aby podchytili všechny oblasti jeho rozvoje, když se knihy píší převážně o těchto tématech, člověk (já) povzdechne a začne toužit po něčem jiném. Po knize, která v náladě končícího  léta přiblíží vstup do školy v jiné perspektivě. Dětem i dospělým.

Autorem jedné z takových knih je norský ilustrátor a spisovatel Stian Hole, který o malém chlapci  jménem Garmann napsal a ilustracemi opatřil již tři (měla bych chuť napsat neobyčejné) knihy. Ta, která se věnuje posledním prázdninovým dnům a blížícímu se začátku školy, se jmenuje Garmannovo léto. Byla přeložena do deseti jazyků (o českém překladu bohužel nevím) a byla několikrát oceněna (např. Brage Prize 2006, BolognaRagazzi Award 2007, Deutsche Jugendliteraturpreis 2010).

Kniha velice citlivě popisuje a ukazuje poslední letní dny šestiletého Garmanna před začátkem školy. Děj je příjemně pomalý. Z  narativního hlediska se toho vlastně moc nenaděje: v zahradě dozrávají jablíčka, na návštěvu přijíždějí tři staré tetičky se svým obvyklým dárkem (s pletenou čepicí, šestou v řadě, a oříškovým dortem), povídají si, odpočívají… O to více věcí se ale odehrává v myšlenkových pochodech a v pocitech Garmanna, respektive v dialozích, jež šestiletý kluk vede s dospělými.

"Čím budeš, až vyrosteš? Hasičem nebo fotbalistou?" - ptá se šeptem teta Augusta a vsune  do rukou Garmanna dvacetikačku, aniž by si toho ostatní všimli. "Rytířem plamene" - odpoví kluk a schová si peníze do kapsy. "Jaké je podle tebe chodit do školy? Máš už trochu strach? Je to, jako když se ti nadnášejí v břiše motýli?" - je zvědavá teta Borghild. "Ano, mám strach" - přiznává se Garmann a hloubá přitom nad tím, jak se mu do břicha ti motýli dostali?

"Já mám vlastně taky trošku strach. Zanedlouho budu potřebovat chodítko s kolečky, abych mohla chodit" - šeptá teta Ruth zasněně. "Tak si můžeš ode mne vypůjčit skateboard" - odvětí jí Garmann a už jako by viděl před sebou tetu Ruth, jak valí na skejtu dolů po chodníku šílenou rychlostí. Nad touto představou se nakonec směje i teta Ruth. 


Garmann pravděpodobně nemá strach ze školy jen proto, že na něj čeká něco nového a neznámého. Není to jednoduše jen vzrušení, které patří k přechodovým momentům (k přechodovým rituálům) našich životů, respektive které pramení z nejistoty onoho mezičasí, kdy dítě už nepatří do světa školky a do světa školy ještě ne. Otázkou nejspíš je, jestli se Garmann cítí být připravený. Vždyť mu zatím nevypadl ani jeden zub, neumí jezdit na kole, balancovat na plotě, ponořit se pod vodu. A číst taky ne. Garmann se v duchu porovnává s Hannou a Johannou, s dvojčaty, které se také chystají do první třídy, a které umí všechno, co on ne.

Návštěva tetiček poskytne Garmannovi skvělou příležitost, aby vlastní strachy a obavy pochopil v širších životních souvislostech. Všímá si, že jeho pocity a jeho životní situace mají s těmi tetinými svoje paralely, díky nimž pak může vlastním pocitům lépe porozumět. Vždyť i dospělí se často bojí: bojí se smrti, bojí se zimy, mají strach o milé. "Jen ten, kdo si už na nic nepamatuje, se nebojí ničeho”,  vyvozuje z řečeného Garmann. A nekončí jen léto, také život je konečný. Alespoň takto tomu Garmann porozumí z dialogu vedeného o smrti, jež je starým lidem pořád bližší, a také z nalezeného mrtvého ptáčka, kterého zakope v zahradě.

Otevřený charakter má i konec knihy. To, k čemu směřuje, k prvnímu školnímu dnu, zůstane před čtenářem nerozkryté:

Na parapetu se objeví  vosí mrtvoly, omdlelí poslíčci konce léta. Šesté léto uteklo velice rychle. Když si Garmann zapne  batoh, ucítí studený vánek ve vzduchu. Koutkem očí si všimne, že na zem padají první listy jabloně. Než se uloží, ještě si jednou naposled  prozkoumá svoje zuby, jestli se nekývou. Za třináct hodin začne škola. A Garmann má velký strach. 

Tím, že kniha nenabízí (vy)řešení a Garmannův strach ani neeliminuje, ani nerozmazává, klade důraz na sledování a vnímání jeho  pocitů. Není třeba utíkat před nimi, zlehčovat je ponaučením typu "školy se není třeba bát" nebo strategiemi zvýšení Garmannova sebevědomí  vyjmenováním jeho jiných dovedností. To všechno může přijít až poté, co  jsme spolu s Garmannem zůstali chvíli v jeho emocích a přitakali tomu, že jeho strach je naprosto pochopitelný.

Pokud nás kniha překvapila obsahem, překvapí nás nejspíš i vizuálně. Uvažuji již dlouho, jak si pro sebe označit to, co vidím: digitální koláž z fotografií, kreseb a maleb, jež využívá prvky kýče, naturalismu, realismu i znetvořených poměrů. Vzniká velice svérázná, barevně pestrá estetika, jež je jakýmsi hybridem hyperrealismu a surrealismu, zlehčujícím vážná témata s humorem a přesto s lidským citem. Výsledek může v našich končinách působit stejně odvážně jako  tematika knihy. Jsem nadšená z obou.








(Originální vydání: Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006. České překlady úryvků ať čtou odborníci s rezervou, vznikly podle maďarského vydání: Stian Hole, Garmann nyara, Scolar, 2012.)

středa 27. března 2013