pondělí 26. srpna 2013

Garmann jde do školy

(Tattatadam! / Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006.)

Nejde o to, číst za každou cenu proti. Proti trendu, proti hlavnímu proudu, proti některým z aktuálně módních vln, proti dobře zaběhlým, a proto spolehlivě se tvářícím vzorcům jednání, proti převládajícímu expertnímu vědění. Jde jen o to, "číst tiše něco jiného" (Péter Esterházy). Když je vstup do školy spojovaný s návody a dobře míněnými radami, jak odborně překonat obavy dětí z nepříjemných zážitků ze školy, jak předškoláky rozvíjet v soustředění a důslednosti, jak je zábavně či méně zábavně úkolovat, když se vzdělávat musí i rodiče, aby věděli, co má dítě určitě vědět a znát, a aby podchytili všechny oblasti jeho rozvoje, když se knihy píší převážně o těchto tématech, člověk (já) povzdechne a začne toužit po něčem jiném. Po knize, která v náladě končícího  léta přiblíží vstup do školy v jiné perspektivě. Dětem i dospělým.

Autorem jedné z takových knih je norský ilustrátor a spisovatel Stian Hole, který o malém chlapci  jménem Garmann napsal a ilustracemi opatřil již tři (měla bych chuť napsat neobyčejné) knihy. Ta, která se věnuje posledním prázdninovým dnům a blížícímu se začátku školy, se jmenuje Garmannovo léto. Byla přeložena do deseti jazyků (o českém překladu bohužel nevím) a byla několikrát oceněna (např. Brage Prize 2006, BolognaRagazzi Award 2007, Deutsche Jugendliteraturpreis 2010).

Kniha velice citlivě popisuje a ukazuje poslední letní dny šestiletého Garmanna před začátkem školy. Děj je příjemně pomalý. Z  narativního hlediska se toho vlastně moc nenaděje: v zahradě dozrávají jablíčka, na návštěvu přijíždějí tři staré tetičky se svým obvyklým dárkem (s pletenou čepicí, šestou v řadě, a oříškovým dortem), povídají si, odpočívají… O to více věcí se ale odehrává v myšlenkových pochodech a v pocitech Garmanna, respektive v dialozích, jež šestiletý kluk vede s dospělými.

"Čím budeš, až vyrosteš? Hasičem nebo fotbalistou?" - ptá se šeptem teta Augusta a vsune  do rukou Garmanna dvacetikačku, aniž by si toho ostatní všimli. "Rytířem plamene" - odpoví kluk a schová si peníze do kapsy. "Jaké je podle tebe chodit do školy? Máš už trochu strach? Je to, jako když se ti nadnášejí v břiše motýli?" - je zvědavá teta Borghild. "Ano, mám strach" - přiznává se Garmann a hloubá přitom nad tím, jak se mu do břicha ti motýli dostali?

"Já mám vlastně taky trošku strach. Zanedlouho budu potřebovat chodítko s kolečky, abych mohla chodit" - šeptá teta Ruth zasněně. "Tak si můžeš ode mne vypůjčit skateboard" - odvětí jí Garmann a už jako by viděl před sebou tetu Ruth, jak valí na skejtu dolů po chodníku šílenou rychlostí. Nad touto představou se nakonec směje i teta Ruth. 


Garmann pravděpodobně nemá strach ze školy jen proto, že na něj čeká něco nového a neznámého. Není to jednoduše jen vzrušení, které patří k přechodovým momentům (k přechodovým rituálům) našich životů, respektive které pramení z nejistoty onoho mezičasí, kdy dítě už nepatří do světa školky a do světa školy ještě ne. Otázkou nejspíš je, jestli se Garmann cítí být připravený. Vždyť mu zatím nevypadl ani jeden zub, neumí jezdit na kole, balancovat na plotě, ponořit se pod vodu. A číst taky ne. Garmann se v duchu porovnává s Hannou a Johannou, s dvojčaty, které se také chystají do první třídy, a které umí všechno, co on ne.

Návštěva tetiček poskytne Garmannovi skvělou příležitost, aby vlastní strachy a obavy pochopil v širších životních souvislostech. Všímá si, že jeho pocity a jeho životní situace mají s těmi tetinými svoje paralely, díky nimž pak může vlastním pocitům lépe porozumět. Vždyť i dospělí se často bojí: bojí se smrti, bojí se zimy, mají strach o milé. "Jen ten, kdo si už na nic nepamatuje, se nebojí ničeho”,  vyvozuje z řečeného Garmann. A nekončí jen léto, také život je konečný. Alespoň takto tomu Garmann porozumí z dialogu vedeného o smrti, jež je starým lidem pořád bližší, a také z nalezeného mrtvého ptáčka, kterého zakope v zahradě.

Otevřený charakter má i konec knihy. To, k čemu směřuje, k prvnímu školnímu dnu, zůstane před čtenářem nerozkryté:

Na parapetu se objeví  vosí mrtvoly, omdlelí poslíčci konce léta. Šesté léto uteklo velice rychle. Když si Garmann zapne  batoh, ucítí studený vánek ve vzduchu. Koutkem očí si všimne, že na zem padají první listy jabloně. Než se uloží, ještě si jednou naposled  prozkoumá svoje zuby, jestli se nekývou. Za třináct hodin začne škola. A Garmann má velký strach. 

Tím, že kniha nenabízí (vy)řešení a Garmannův strach ani neeliminuje, ani nerozmazává, klade důraz na sledování a vnímání jeho  pocitů. Není třeba utíkat před nimi, zlehčovat je ponaučením typu "školy se není třeba bát" nebo strategiemi zvýšení Garmannova sebevědomí  vyjmenováním jeho jiných dovedností. To všechno může přijít až poté, co  jsme spolu s Garmannem zůstali chvíli v jeho emocích a přitakali tomu, že jeho strach je naprosto pochopitelný.

Pokud nás kniha překvapila obsahem, překvapí nás nejspíš i vizuálně. Uvažuji již dlouho, jak si pro sebe označit to, co vidím: digitální koláž z fotografií, kreseb a maleb, jež využívá prvky kýče, naturalismu, realismu i znetvořených poměrů. Vzniká velice svérázná, barevně pestrá estetika, jež je jakýmsi hybridem hyperrealismu a surrealismu, zlehčujícím vážná témata s humorem a přesto s lidským citem. Výsledek může v našich končinách působit stejně odvážně jako  tematika knihy. Jsem nadšená z obou.








(Originální vydání: Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006. České překlady úryvků ať čtou odborníci s rezervou, vznikly podle maďarského vydání: Stian Hole, Garmann nyara, Scolar, 2012.)