Jitka se mě před několika týdny zeptala, komu tento blog píšu. Odpověděla jsem jí něco v tom smyslu, že píšu pomyslně všem dospělým (rodičům, prarodičům, učitelům, vychovatelům), kteří by se rádi lépe orientovali v knihách, které se vydávají s cílem oslovit menší i větší děti.Těm, kteří by se chtěli vyznat v dětských knihách u nás, ale i ve světě. A také že píšu všem dospělým čtenářům, kteří tzv. dětskou literaturu čtou nikoliv z rodičovského či pedagogického zájmu, nýbrž ze zájmu ryze beletristického. Myslím na ty, kteří jsou přesvědčeni, že z hlediska síly oslovení, z hlediska textové a obrazové kvality, z hlediska zážitku, jež se nám při čtení dobré knihy dostává, nemá smysl rozlišovat mezi literaturou psanou pro děti a pro dospělé. Tato skupina čtenářů není velká, každopádně je větší, než jsem si před léty myslela.
To, co jsem Jitce nestihla říct, ale nejspíš stejně ví, je, že píšu také všem, kteří chtějí svým dětem vyprávět. Chtějí pomocí textů, obrazů, vlastních vzpomínek a fantazie rozkrývat světy. Světy, které odkazují k našemu žitému světu a které nás zároveň vedou směrem k novým a zatím neobjeveným dimenzím. Radostným i strašidelným.
Vzpomněla jsem si v této souvislosti na autobiografický román Příběh o lásce a tmě, jehož autorem je Amos Oz. Vzpomněla jsem si přesněji na pasáž, kde autor popisuje, jakou stopu v něm zanechaly pohádky, které mu vyprávěla matka:
"Matčiny pohádky byly zvláštní: vůbec se nepodobaly pohádkám, jaké se v té době vyprávěly v jiných domech, ani těm, které jsem vyprávěl svým dětem, ale byly zahaleny do jakéhosi oparu, jako by nezačínaly na začátku a nekončily na konci, ale vynořovaly se z podrostu, na okamžik se zjevily, probouzely ve mně strach, chvíli se přede mnou pohybovaly jako znetvořené stíny na zdi, překvapovaly mě a někdy mi naháněly husí kůži a pak, než jsem se nadál, zapadly zpátky do lesa, z kterého se vynořily. Některé její pohádky si dodnes pamatuji skoro slovo od slova. Například tu o starci Alelujevovi:
Bylo nebylo, za vysokými horami, hlubokými řekami a pustou stepí byla malinká zapadlá vesnice s vetchými chýšemi. Na kraji vesnice, v hustém jedlovém lese, žil chudý, němý, slepý muž. Jmenoval se Alelujev a žil tam úplně sám, bez rodiny či přátel. Byl starší než nejstarší člověk ve vesnici, starší než nejstarší člověk v údolí a než nejstarší člověk ve stepi. Nebyl jen starý, byl prastarý. Byl tak krásný, že mu na ohnutých zádech rostl mech. Místo vlasů mu na hlavě rostly černé houby a místo tváři měly dutiny porostlé lišejníkem. Z nohou mu vyrážely hnědé kořeny a v očních jamkách se mu usadily světlušky. Starý Alelujev byl starší než les, starší než sníh, starší než samotný čas. Jednoho dne se rozšířila pověst, že v nitru jeho chýše, jejíž okenice se nikdy neotvíraly, žije ještě jeden stařec jménem Černičortin, který je mnohem, mnohem starší než starý Alelujev, ještě více slepý, chudý a němý, ohnutý, hluchý a nehybný, a ošoupaný jako tatarská mince. Ve vesnici se za dlouhých zimních nocí vyprávělo, že starý Alelujev se stará o prastarého Černičortina, omývá mu rány, prostírá mu na stůl a stele mu postel, krmí ho lesními plody, omývá ho vodou z pramene nebo roztálým sněhem a někdy mu v noci zpívá, jako se zpívá děťátku: Hajej, hajej, hajej, neměj strach, můj pokládku, malej, malej, malej, jen se nechvěj, miláčku. A tak tam ti dva spali stulení k sobě, jeden starý a druhý ještě starší, zatímco venku se proháněl jen vítr a sníh. Jestli je nesnědli vlci, tak tam v té ubohé chýši žijí dodnes, zatímco v lese vyjí vlci a v komíně hvízdá meluzína.
V posteli před spaním, chvěje se strachem a vzrušením, jsem si pro sebe znovu a znovu šeptal slova "starý", "prastarý", "starší než samotný čas". Zavřel jsem oči a v duchu s požitkem ze strachu viděl, jak se starci po zádech pomalu rozrůstá mech, černé houby a lišejníky a nenechavé hnědé kořeny kroutící se jako červi ve tmě. Za zavřenýma očima jsem si pokoušel představovat, co znamená "ošoupaný jako tatarská mince". A tak jsem se ukolébal ke spánku zvukem meluzíny hvízdající v komíně, větru, který se nikdy nemohl přiblížit k našemu domu, zvukem, jejž jsem nikdy neslyšel, a představou komína, který jsem viděl jen na obrázcích v dětských knížkách, kde měl taškovou střechu s komínem každý dům." (Amos Oz, Příběh o lásce a tmě, Paseka, Praha - Litomyšl, 2009, str. 130-131)
Myslím si, že každá vyprávěná pohádka, každý přečtený příběh, každé dialogické listování v obrazové knize může zachovat podobně výraznou stopu, jakou zanechala výše citovaná pohádka v Ozovi. Proto snad neuškodí, když o dětských knihách mluví mezi sebou nejen děti, ale i dospělí.
Obrázek: silueta Arthura Rackhama (1867-1939) inspirována postavou vypravěčky Dorothey Viehmann (1755-1816).
