Trailery ke knihám

(Zamyšlení)

Trailery ke knihám jsou minimálně tak různé jako názory o nich vyslovené. Formulovat jednoznačný soud o knižních trailerech jako o současném fenoménu vizuální kultury nelze. Lze ale spřádat textuální tkaninu myšlenek, jež by je interpretovala a reflektovala.

Moje první vlákno by bylo o tom, že profesně udělané trailery knih suplují poslání nefunkčních knihoven, tj. nejrůznějšími způsoby nám zprostředkovávají alespoň námět, synopsy, náladu, základní myšlenku nebo vizuální vjem knihy, jež nám lokální knihovny nejsou s to zapůjčit. Nové dětské knihy, cizojazyčná dětská literatura, aktuálně oceněná dětská beletrie padají přesně do této kategorie: těžce se k nim dostáváme. Trailery nám samozřejmě knihy nenahradí, ale umožní nám zamilovat se do těch titulů, které si potom někde nutně musíme objednat, vždyť bez nich by druhý den ani slunce nevyšlo…

Tyto myšlenky mě napadly, když jsem se dívala na portugalský trailer ke knize Benjamina Chauda Une chanson d'ours:

(Benjamin Chaud, Une chanson d'ours, Hélium Éditions, 2011. O portugalském vydání knihy u nakladatelství Orfeu Negro více zde.)

To je Londýn!

(Tattatadam! / Miroslav Šašek, To je Londýn, Baobab, 2013.)

Turistický průvodce pro děti v podobě umělecké obrázkové knihy. Pořád živý a aktuální, přestože v mnoha ohledech patří již do kategorie vintage. To je Londýn od Miroslava Šaška je jednou z bohaté série ilustrovaných průvodců, jejichž nová edice v českém jazyce vychází od letošního roku v péči nakladatelství Baobab.

Kniha začíná šedozeleným dvoustránkovým obrazem mlhy: “Ano, to je Londýn”. Moji malí posluchači vykřikli rozhořčením, jež mohlo znamenat, že jsem se zbláznila a určitě jsem špatně přečetla popisek, nebo že se ubozí Londýňané dostali do pěkného maléru, jestliže jim z velkoměsta zůstalo jen tady tohle.

Následující strana naštěstí všechno vyřeší: ukazuje panoráma s dobře známými dominantami hlavního města Spojeného království. V podání Šaška se odkrývá skutečnost, že mlha, jakkoliv neodmyslitelná součást Londýna, není pro něj tak určující, jako jeho starobylost a historičnost:
“‘Rušné tržiště plné obchodů a obchodníků,’ tak ho popsal římský historik Tacitus před tisíci devíti sty lety.” A je tomu tak dodnes.

Humor a subjektivní vnímání každodenních momentek na jedné straně, reprezentativnost a věrnost téměř kanonickému výběru pozoruhodností velkoměsta na straně druhé. Obojetnost charakterizuje Šaškovu knihu hned v několika rovinách. Vcítění téměř domorodecké jde ruku v ruce s údivem nově příchozího. Příjemné je střídání těchto dvou poloh, jejich vzájemné doplňování. Šašek velmi dobře cítí a zachycuje náladu města (soudím zde podle vlastní návštěvy Londýna: listováním knihy si lze velice příjemně zavzpomínat na pocity a zážitky z městských prostor a typicky britských institucí), přitom ale předkládá obrazy a scény z města tak, jak by ho viděl turista. Londýn je reprezentovaný v lehce propojeném seznamu obrazů z pohledu cizince, který vypráví dalším turistům. Do skupiny čtenářů-cestovatelů autor zahrnuje i děti a představování města přibližuje jejich perspektivě. Vede především pozornost dětského objevovatele a dělá to dobře. Jsme teprve na 13. straně, představujeme si velkolepý pomník Christophera Wrena, když se děti ozvou: do Londýna musíme vyrazit, nejlépe hned.

Obojetnost se týká i toho, že v knize můžeme listovat jako v bedekru a zároveň jako v historickém dokumentu o minulosti města. Mnoho popsaných informací dnes již neplatí. Tak například Londýn už není největším městem světa, ale kdysi byl. Na Fleet Street-u už nevznikají noviny, ale ještě nedávno tomu tak bylo. Při odchodu z metra nám lístek odebere automat, kdysi se odevzdávali zaměstnancům metra. Zpřesňující informace v českém vydání najdeme v seznamu poznámek na konci knihy a můžeme být rádi, protože díky tomuto způsobu aktualizace údajů se dobře zachová dvojaký charakter knihy: poznáváme minulost i současnost Londýna. (Tato rovina poznatků bývá v jiných vydáních zcela eliminována překladatelským zásahem do Šaškova textu samotného. Konkrétně třeba v maďarském vydání z roku 2011: Ez New York/To je New York, Ez Párizs/To je Paříž.)

Představuji si, jak Šašek, výtvarník misionář, cestoval po světě, přijel na místo činu, pracoval intenzivně několik týdnů, “četl” řádky i mezi řádky v textu psaném velkoměsty a zeměmi, pak zase odjel (možná i kvůli podřízenosti komerční logice, vždyť i umělec z něčeho žije) na jiná místa. Dnešní pokračování v sérii průvodců je inspirováno Šaškovým dílem, jeho umělecký nomadismus ale zůstává raritou charakterizující jeho biografii. Připravovaná nová díla mají vznikout z dílen výtvarníků žijících blízko měst čekajících na přestavení a vizuální ztvárnění. Blexbolex by měl představit Berlín, Olga Černá a Michaele Kukovičová zase Prahu. Jsem zvědavá na interpretační pohled, který autoři připravovaných děl zaujmou, na případnou hru v novém hávu mezi perspektivou místního a příchozího pozorovatele.

P. S.
Knihy Miroslava Šaška jsou kulturním fenoménem, které svérázným způsobem ovlivňují dění ve světě dětských knih dodnes. Svědčí o tom činnost Nadace Miroslava Šaška, jež byla založena v roce 2011. Nadace podporuje šíření díla Miroslava Šaška ve světě a současnou tvorbu knih pro děti. Nadační příspěvky pro rok 2013 byly rozdány v rámci soutěže na téma „Autorská kniha pro děti a mládež (text, ilustrace)“. Více informací zde.

Byl jednou balón, byla jednou kniha

(Kniha v příběhu / Jana Štroblová, Josef Paleček, Byl jednou balón, hodný. A přece... Praha, Albatros, 1971.)

Seděl v trolejbusu za námi a téměř nic neříkal, když něco přesunul přes mé rameno. Podal nám dětskou knihu. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán, starou, opotřebovanou a ne moc čistou obrázkovou knihu. Děti byly zmatené, nečekaly knihu “z nebe”, ale pustily se do ní okamžitě.

Byla z dílny Albatrosu z roku 1971. Básničku do ní napsala Jana Štroblová, ilustracemi interpretoval Josef Paleček. Jmenuje se Byl jednou balón, hodný. A přece... Zveršovaný příběh je variací na téma druhého života ztracených hraček: hovoří o balónu, který holčičce vzala řeka, po delším putování ho nalezne kluk a spolu s balónem pošle holčičce lodičku z papíru s pozdravením. Báseň je zároveň reflexí smutku a strachu holčičky, která si úzkostlivě představuje, co asi s balónem je, když o něj nemůže sama pečovat. Samotné vyznění knihy umožňuje dvojí čtení, v závislosti na dětské recepci a kontextu čtení se před čtenářem otevře buď smutný příběh o ztracené a milované hračce, tedy o reálné zkušenosti, se kterou se malé děti musí vypořádat, anebo příběh s nadějí o tom, že ztracené věci mohou dělat radost jinde a jiným, tedy o rovině představ, do níž malé děti postupně dorůstají.

Na konečné zastávce jsme měli leporelo dočtené. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán svoje staré, opotřebované a ne moc čisté leporelo nechtěl zpátky. Dal  nám ho s lehce trpkými, jakoby otrávenými slovy, “k čemu by u mě bylo”, mrmlal si pod nos, vzal si svoje dvě naplněné plátěné nákupní tašky a odešel, aniž se na nás podíval. O hovor s námi nestál, chtěl nám jen darovat knihu.

Příběh o tom, jak jsme ke knize přišli, pěkně doplňuje básnický příběh, který kniha vypráví. Předli jsme doma s dětmi příběhy o tom, komu kniha patřila kdysi, jestli u nás zůstane napořád a komu bychom měli poslat pozdravení.

Je zajímavou vlastností knih, že dovedou příběhy rozmnožovat...