Malý Brown, čtyř a půlletý kluk, je hlavní hrdina obrázkové knihy Little Boy Brown od Isobel Harris (text) a André François (ilustrace). Žije se svými rodiči v centru New Yorku, přesněji řečeno jaksi vedle nich, protože moc času spolu netráví. Z hotelu, kde bydlí, sjedou každý den pan a paní Brownovi výtahem dolů do podzemí na zastávku metra, jedou několik stanic a z podzemí pak výtahem znovu vyjedou do budovy, kde pracují. Prakticky to znamená, že ven vůbec nechodí. A je to tak pro ně lepší, protože na čerstvém vzduchu by stejně hned nastydli.
Naštěstí má malý Brown několik kamarádů: obsluhovače výtahu, pana recepčního a paní pokojskou. A tito dobří lidé “chodí venčit” malého Browna, jelikož Brownovi nemají psa. Kniha je příběhem jednoho takového “venčení”, během nějž vezme pokojská Hilda malého Browna ven z hotelu, ven z metropole.
Malý Brown odjede s Hildou z centra New Yorku do domu, kde Hilda s bratrem a s rodiči bydlí. Pocítí na své tváři zimu, cestuje autobusem, potká doopravdického živého policajta, o kterém vzápětí zjistí, že je Hildiným bratrem, dostane na přivítanou pusu od Hildiny mámy, aniž by se stihl představit, chodí v jejich domě nahoru a dolů po schodech, zapálí spolu v krbu, pečou, postaví sněhuláka, skamarádí se se psem, po obědě vykládá Hildině mámě historky, zatímco ona plete ponožky, dají si čaj o páté a poté, co si pochutnají na čokoládovém dortu, se zase vypraví autobusem domů. Nic zvláštního a přesto: spousta velkých věcí, radosti, úžasu, přijetí a lásky; hloubka v jednoduchosti odlehčená humorem, který pramení ze specificky dětského pohledu na svět. Malý Brown to všechno na konci knihy shrnuje těmito slovy:
Hilda slíbila mámě, že mě převleče a uloží do postele, protože máma a táta šli dnes pozdě na večeři. Brzy si myslela, že jsem usnul a tak po špičkách odešla. A já jsem byl rád, protože jsem chtěl představovat, že jsem ještě pořád v jejím domě. Byl to tak úžasný den!
Little Boy Brown je nadčasová kniha. Poprvé vyšla v angličtině v roce 1949 v New Yorku a Philadelphii a není divu, že v roce 2013 ji nově vydali u Enchanted Lion Books v New Yorku. (Mezitím byla kniha vydána i ve francouzském a italském překladu.) Přes svůj něčím včerejší nádech mají ilustrace André François sílu oslovit čtenáře svými tahy, které jsou jednoduché a charakter-tvořící zároveň. Jeho dvoubarevné obrazy dobře slaďují detailní propracovanost vytvářející vizuální přeplněnost s prázdným prostorem ponechaným tam, kde to vyprávěný příběh vyžaduje. Výtvarně tím například výmluvně vyjadřují binární opozici metropole a malého městečka (resp. venkova), spěchu a pomalosti, strukturace a volnosti. Text Isobel Harris doplňuje André François svými obrazy na každé liché straně, listování jeho celostránkovými ilustracemi je zážitek srovnatelný se shlédnutím dobré galerijní výstavy.
Nadčasový charakter má přitom také jednoduchými a trefnými větami vyjádřené vyprávění Isobel Harris. Na první pohled je to samozřejmě kvůli již otřepanému připomenutí dětské osamělosti, opuštěnosti v rámci fungující struktury rodinného života, odstavení dítěte na vedlejší kolej rodiči, které pohltil systém a stali se kolečky ve velkoměstském stroji odcizení. Pokud si připomeneme, kdy poprvé kniha vyšla, včerejšími se náhle staneme všichni, kdo si nakonec přece jen myslíme, že o podobných problémech neuškodí mluvit a psát pořád dál.
Ale jde tady ještě o něco víc: o transnacionální migraci. Hilda a její rodina představují tu generaci emigrantů, která (ještě) mluví dvěma jazyky a jejich sny a představy se vážou ke dvěma různým krajinám. Harrisové představení toho, že Hildina rodina pobývá (alespoň v myšlenkách) ve dvou světech, je jednoznačně hodnotící, a to pozitivně. Z úst malého Browna to zní následovně:
Hildina rodina je chytřejší než ta naše. Všichni můžou mluvit dvěma různými jazyky, můžou zavřít oči a myslet na dvě rozdílné země. Pluli už Oceánem a lezli po vysokých horách. Jsou to úžasní lidé. Nemají dostatek ničeho. Je to tak vzrušující, když něčeho dostanou o trochu víc.
Je pozoruhodné, že skryté poselství knihy (můžeme-li něco takového autorským intencím Isobel Harris dnes připsat), formulované v jiném historickém čase, na jiném kontinentu, v rámci jiné kultury a společenského uspořádání, může být aktuální pro nás tady a teď. Že na přelomu čtyřicátých a padesátých let ve Spojených státech vyslovovali věty, které se hodí vyslovovat i ve Střední Evropě nového tisíciletí. Je to možná právě zkušenost transnacionální migrace, která činí knihu nejen nadčasovou, ale také nadprostorovou.
