Kočička z kávové pěny

(Bezeslova / Eva Volfová, Kočička z kávové pěny, Baobab, 2011)

p. s. Děkuji Evě Volfové za poskytnutí fotografických reprodukcí vyšívaných předloh ilustrací. 

Nápady, nápady, nápady

(Tattatadam! / Rilla Alexander, Her Idea, Victionary - Pictoplasma, 2012.)

Nápady. Nové a nové. Jsou geniální. Je z nich strašně moc a zůstávají většinou tím, čím jsou: pouhými nápady. Fantazijními myšlenkami bez realizace. Tolik jsem si přála umět tohle vysvětlit mým dětem: jaké to je, když mi hlava chce prasknout z toho všeho vymyšleného a posléze ztraceného, jaké to je, když člověk v sobě jen hromadí plány a nápady, ty se ale nezhmotní a na většinu z nich se postupně zapomene. Jen jakýsi stesk po nich zůstane. A proč? Proč ty nápady neuskutečním? No, protože teď není ta pravá chvíle tvořit, zítra bude lepší světlo, za týden snad více času ke koncentraci, nebo třeba ještě si k tomu přečtu tohle a podívám se radši na tohle, a je teď stejně už hrozně pozdě, navíc jsem málo jedla a koneckonců jsem vlastně taková unavená. A bez hlídání by to stejně nešlo. Hledala jsem způsoby, jak jim to vysvětlit, abych přitom mohla zůstat blízko jejich světa a hlavně aby to celé nakonec nevyznělo tak, že bariéry mi kladou vlastně ony. Není totiž tomu tak.

Dovedete si představit, jak jsem se překvapila, když jsem našla knihu, která mluví přesně o tomto. O tom, jak těžké může být přenést nápad do světa. Našla jsem příběh, který ale nekončí beznadějí, ale s pozitivním potvrzením toho, že bariéry lze překonat. Je to vlastně variace na americký sen dosažitelného individuálního úspěchu. Hlavní hrdinka obrázkové knihy Rilly Alexander s názvem Její nápad (Her Idea), Sozi se totiž naučí koncentrovat na jeden ze svých skvělých nápadů a ten dotáhne ke konci, podobně jako Rilla Alexander svou knihu. Dobře nakreslený, dobře sledovatelný příběh. Řada je na Vás... na mně. Hm. Jenže Her Idea je momentálně vyprodaná a musím ještě vyřídit dva telefonáty...

Zdroj ilustrací: Pictoplasma Publishing.
Na další obrázky z knihy se můžete podívat tady.
Zdroj filmu: Her Idea Exhibition on Vimeo. 

Příběhy vyprávěné dětem aneb ke komu mluví tento blog

(Zamyšlení)

Jitka se mě před několika týdny zeptala, komu tento blog píšu. Odpověděla jsem jí něco v tom smyslu, že píšu pomyslně všem dospělým (rodičům, prarodičům, učitelům, vychovatelům), kteří by se rádi lépe orientovali v knihách, které se vydávají s cílem oslovit menší i větší děti.Těm, kteří by se chtěli vyznat v dětských knihách u nás, ale i ve světě. A také že píšu všem dospělým čtenářům, kteří tzv. dětskou literaturu čtou nikoliv z rodičovského či pedagogického zájmu, nýbrž ze zájmu ryze beletristického. Myslím na ty, kteří jsou přesvědčeni, že z hlediska síly oslovení, z hlediska textové a obrazové kvality, z hlediska zážitku, jež se nám při čtení dobré knihy dostává, nemá smysl rozlišovat mezi literaturou psanou pro děti a pro dospělé. Tato skupina čtenářů není velká, každopádně je větší, než jsem si před léty myslela.

To, co jsem Jitce nestihla říct, ale nejspíš stejně ví, je, že píšu také všem, kteří chtějí svým dětem vyprávět. Chtějí pomocí textů, obrazů, vlastních vzpomínek a fantazie rozkrývat světy. Světy, které odkazují k našemu žitému světu a které nás zároveň vedou směrem k novým a zatím neobjeveným dimenzím. Radostným i strašidelným.

Vzpomněla jsem si v této souvislosti na autobiografický román Příběh o lásce a tmě, jehož autorem je Amos Oz. Vzpomněla jsem si přesněji na pasáž, kde autor popisuje, jakou stopu v něm zanechaly pohádky, které mu vyprávěla matka:

"Matčiny pohádky byly zvláštní: vůbec se nepodobaly pohádkám, jaké se v té době vyprávěly v jiných domech, ani těm, které jsem vyprávěl svým dětem, ale byly zahaleny do jakéhosi oparu, jako by nezačínaly na začátku a nekončily na konci, ale vynořovaly se z podrostu, na okamžik se zjevily, probouzely ve mně strach, chvíli se přede mnou pohybovaly jako znetvořené stíny na zdi, překvapovaly mě a někdy mi naháněly husí kůži a pak, než jsem se nadál, zapadly zpátky do lesa, z kterého se vynořily. Některé její pohádky si dodnes pamatuji skoro slovo od slova. Například tu o starci Alelujevovi:

Bylo nebylo, za vysokými horami, hlubokými řekami a pustou stepí byla malinká zapadlá vesnice s vetchými chýšemi. Na kraji vesnice, v hustém jedlovém lese, žil chudý, němý, slepý muž. Jmenoval se Alelujev a žil tam úplně sám, bez rodiny či přátel. Byl starší než nejstarší člověk ve vesnici, starší než nejstarší člověk v údolí a než nejstarší člověk ve stepi. Nebyl jen starý, byl prastarý. Byl tak krásný, že mu na ohnutých zádech rostl mech. Místo vlasů mu na hlavě rostly černé houby a místo tváři měly dutiny porostlé lišejníkem. Z nohou mu vyrážely hnědé kořeny a v očních jamkách se mu usadily světlušky. Starý Alelujev byl starší než les, starší než sníh, starší než samotný čas. Jednoho dne se rozšířila pověst, že v nitru jeho chýše, jejíž okenice se nikdy neotvíraly, žije ještě jeden stařec jménem Černičortin, který je mnohem, mnohem starší než starý Alelujev, ještě více slepý, chudý a němý, ohnutý, hluchý a nehybný, a ošoupaný jako tatarská mince. Ve vesnici se za dlouhých zimních nocí vyprávělo, že starý Alelujev se stará o prastarého Černičortina, omývá mu rány, prostírá mu na stůl a stele mu postel, krmí ho lesními plody, omývá ho vodou z pramene nebo roztálým sněhem a někdy mu v noci zpívá, jako se zpívá děťátku: Hajej, hajej, hajej, neměj strach, můj pokládku, malej, malej, malej, jen se nechvěj, miláčku. A tak tam ti dva spali stulení k sobě, jeden starý a druhý ještě starší, zatímco venku se proháněl jen vítr a sníh. Jestli je nesnědli vlci, tak tam v té ubohé chýši žijí dodnes, zatímco v lese vyjí vlci a v komíně hvízdá meluzína.

V posteli před spaním, chvěje se strachem a vzrušením, jsem si pro sebe znovu a znovu šeptal slova "starý", "prastarý", "starší než samotný čas". Zavřel jsem oči a v duchu s požitkem ze strachu viděl, jak se starci po zádech pomalu rozrůstá mech, černé houby a lišejníky a nenechavé hnědé kořeny kroutící se jako červi ve tmě. Za zavřenýma očima jsem si pokoušel představovat, co znamená "ošoupaný jako tatarská mince". A tak jsem se ukolébal ke spánku zvukem meluzíny hvízdající v komíně, větru, který se nikdy nemohl přiblížit k našemu domu, zvukem, jejž jsem nikdy neslyšel, a představou komína, který jsem viděl jen na obrázcích v dětských knížkách, kde měl taškovou střechu s komínem každý dům." (Amos Oz, Příběh o lásce a tmě, Paseka, Praha - Litomyšl, 2009, str. 130-131)

Myslím si, že každá vyprávěná pohádka, každý přečtený příběh, každé dialogické listování v obrazové knize může zachovat podobně výraznou stopu, jakou zanechala výše citovaná pohádka v Ozovi. Proto snad neuškodí, když o dětských knihách mluví mezi sebou nejen děti, ale i dospělí.

Obrázek: silueta Arthura Rackhama (1867-1939) inspirována postavou vypravěčky Dorothey Viehmann (1755-1816).

Srdce v lahvi

(Tattatadam! / Oliver Jeffers, The Heart and the Bottle, HarperCollins, London, 2010.)

Nejradši bych ji zde ocitovala celou, ukázala každou její stránku, nevynechala jediné slovo, jediný obrázek. Mám pocit, že bych se jen touto cestou mohla podělit o ten knižní zážitek, který připravil ve své knize The Heart and the Bottle (Srdce v lahvi) Oliver Jeffers, výtvarník a autor několika nádherných obrázkových knih. Srdce v lahvi je jedna z těch současných obrázkových knih, jež mluví k dětskému i dospělému čtenáři. Zatímco děti vstřebávají jednoduchý a zároveň silný příběh, jehož slovy neplýtvající textuální podoba by byla jakoby zmagizována fantazijním světem rozprostřeným v kráse prázdného prostoru, dospělí žasnou nad jemností, přesností a citlivostí, jimiž Jeffers ke svému tématu přistupuje jako autor textu i jako tvůrce ilustrací.

Tak to alespoň bylo u nás doma. K přečtení knihy nám stačily dvě minuty, ale potom ani dvoutýdenní doba nebyla dost dlouhá k tomu, abychom mohli sáhnout po další četbě. K Srdci v lahvi se vracíme již téměř druhým rokem. Kvůli kouzlům světa, jejichž objevování hlavní hrdinkou kniha vizualizuje prostřednictvím kolážovitých obrazů a také kvůli tématu smrti nám nejbližších, jež je Jeffersem představeno moudře a senzitivně.

Příběh vypráví o malé holčičce, jejíž život je vyplněn kouzly světa, nejrůznější souvislosti života se v její hlavě formují do velikého dobrodružství, její srdce je plné hvězdného nebe a vlnivého moře. A aby toho nebylo málo, její upřímný, ke světu směřovaný úžas je sdílený. Všechny divy světa jsou dány jí a zároveň jejímu nejvěrnějšímu společníkovi: otci. Pak se to ale zlomí.  Velké, pohodlné křeslo jejího táty zůstane prázdné. Nikdo  už do něj nesedá . Holčička se rozhodne, že si svoje srdce  schová na bezpečné místo - uzavře ho do lahve.

Od tohoto dne nosí lahev pověšenou na krku, v lahvi schovává srdce, jako kdyby se touto cestou snažila čelit smrti, jako kdyby se takto snažila uchovat v srdci toho, kdo už není, nemůže být. Jako by říkala: radši už nebudu srdcem milovat, aby mě nebolelo rozloučení, abych už nic a nikoho nemohla ztratit. Holčička  svoje srdce nepoužívá, ono se neopotřebuje - jako do vrzající skříně zavřené, pečlivě vyžehlené, monogramy vyšité ručníky, kapesníky a povlečení, které byly určeny k životu a přesto zežloutly na dřevěných policích, aniž by  na jedinou vteřinu spatřily světlo světa.

Z holčičky se stane mladá žena, na krku jí visí lahev, která je pořád těžší a těžší. A žila by tak dále, kdyby jednoho dne nepotkala holčičku, jejíž život je pořád ještě naplněn se zázraky života...

Hlavní vyprávění knihy spojuje přesvědčivě zakoušení smrti milovaného druhého a dlouhé psychické zpracovávání konce s kreativním a “srdečním” (srdcem vedeným) poznáváním zázraků života. Rozum a cit zde nestojí v protikladu, příběh je představuje spíše v podobě věrných sourozenců, z nichž jeden potřebuje toho druhého a vice versa. Ve svých detailech je pak kniha významově ještě bohatší. Vtáhne například do dětské představivosti dimenzi času : hlavní hrdinka vyroste, v druhé půlce příběhu se objevuje jako mladá žena a právě v podobě mladé ženy zůstane tou důležitou osobou, o které mladí čtenáři chtějí vědět víc. Velkou symbolickou sílu má také to, jakým způsobem se snaží hlavní hrdinka o záchranu vlastního srdce. Vždyť ho vystavuje, vkládá do průsvitné lahve namísto toho, aby ho například skryla před pohledem jiných do hluboké tmy. Tím, že svůj smutek zviditelňuje, pomocí srdce pod sklem jako vnějšího znaku (nálepky, stigmatu), se stává čitelná její snaha uzavřít se před světem. Vznikají tak vizuální metafory pocitů a vnitřních pochodů, pomocí kterých lze i mladým čtenářům velice dobře přiblížit témata často tabuizovaná, zamlčovaná, vytěsňovaná.

Konec příběhu nabízí osvobození, aniž by bagatelizovalo tíhu problematiky.  Řešení, které Jeffers nabízí, spočívá v rekonstrukci vztahu, jež hlavní hrdinku váže ke světu: a právě toto znovu-napojení-se-na-svět se uskutečňuje ve velkém červeném křesle na konci knihy. Je to naše oblíbená stránka. K té se s mými dětmi vracíme nejčastěji.

Poprvé jsem o Jeffersově knize psala zde.
O Ipad verzi knihy jsem se zmínila zde.
Za prozkoumání stojí web Olivera Jefferse.

Skřítek na cestě

(Tattatadam! / Max Bolliger - Petr Sís, Šťastný skřítek, Paseka, Praha, 2012.)

Jsou knihy, které chci svým dětem z nějakého důvodu přečíst, ale ony neprojeví zájem, nebo se přímo naštvou, že mám trapné nápady. Jsou knihy, v jejichž případě je protest vytrvalý. Ale jsou i takové knihy, ze kterých stačí přečíst první dvě věty a děti po prvotních protestech zbystří sluch, jsem u třetí věty a ony se začnou přibližovat a ještě než dokončím odstavec, sedí vedle mě a poslouchají tak pozorně, že detaily a mnohé souvislosti si potom pamatují přesněji než já.

Skřítkův příběh z pera Maxe Bolligera a s ilustracemi Petra Síse je jednou z nich. Originál vyšel německy pod názvem Eine Zwergengeschichte u švýcarského nakladatelství Bohem Press již v roce 1983, my doma čteme maďarský překlad, čili Manómese (Pohádka o skřítkovi) od nakladatelství Naphegy z roku 2006. A dobrou zprávou je, že Paseka připravuje pod názvem Šťastný skřítek k vydání český překlad knihy. Česká verze je obdobou názvu anglického (The happy troll) a prozrazuje svéráznou překladatelskou interpretaci a odkazuje implicitně k možnosti různočtení Bolligerem převyprávěného příběhu.

Hlavní hrdinou příběhu je malý skřítek Toník (německý Gustav, anglický Gus, maďarský Bendegúz), který žije ve společnosti milých a milujících skřítků jemu podobných. Jako všichni skřítci má také on jednu výjimečnou schopnost: umí překrásně zpívat. Jakkoliv rád Toník zpívá, jakkoliv radostně ho ostatní poslouchají, vymění nakonec svůj zázračný hlas za klenoty materiálního světa: zlatý prsten, zlatou korunku a zlatý vůz. Příběh sleduje jeho osamění a postupné rozpoznání toho, že udělal špatnou výměnu. Toník se vydá na cestu, aby získal zpátky svůj hlas a s ním svůj ztracený život.

Bolligerův příběh je vyprávěný v duchu klasických pohádek a je pro něj charakteristický silný důraz na morální poselství. Tento rys je ostatně typický pro mnoho dalších jeho knih: Bolliger převyprávěl biblické příběhy (Noé, David, Josef), v nichž textuální rovinu morálního ponaučení nelze přehlédnout. Je samozřejmě otázkou diskuse, zdali moralizování má nebo nemá své místo v dětské literatuře. V tomto Bolligerově příběhu je však čtenářsky příjemné to, že onen vzkaz, o němž má Bolliger nejspíš jasnou představu, není až tak jednoznačný. Příběh tak, jak je napsaný, nechává (možná navzdory autorovu záměru) mnoho otevřených vrátek a tím jako by přímo vybízel čtenáře, aby si morální vzkaz vyčetl podle vlastních hodnot.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by pro Bolligerův text byl charakteristický originální vypravěčský grif, který jediný je s to realizovat otevřenost vyprávění a vtáhnout čtenáře do interpretační aktivity. Klasické lidové pohádky byly a budou vykládány pomocí identifikace ústředního tématu a z něj plynoucího ponaučení. Ale zatímco snaha identifikovat ono téma zůstává stejná, liší se výrazně nalezený obsah těchto témat. Stačí si jen připomenout, kolik různých ponaučení bylo už vyčteno z Červené Karkulky nebo ze Žabího krále. V tomto smyslu je tedy každé vyprávění otevřené čtenáři. V případě Bolligerova podání je spíše důležité, že přes evidentní moralistický nádech jeho vyprávění neobsahuje explicitně vyjádřené kazatelské textuální vrstvy.

Výmluvné je v této souvislosti i to, kolik různých morálních poselství bylo už komentátory a vykladači Toníkova příběhu identifikováno. Třeba že je to příběh o pravých hodnotách, zodpovědnosti za naše rozhodnutí, o zázračné síle, která přebývá v každém z nás (nakladatelství Naphegy). Nebo že jde o příběh poznání, že materiální bohatství nepřináší štěstí (nakladatelství Macmillan), nebo také příběh o nerozluštitelných a spletitých významech a životních vztazích, o nedopátratelnosti dopadů našich činů (nakladatelství Bohem Press). Jestliže je onomu moralizování ponechán tak velký prostor, přidruží-li se k němu tak velká interpretační svoboda, nemůže vadit (ani mně).

Šťastný skřítek je pro mě příběhem cesty. Cesty jako metafory poznání, vzpomínání a rozpomínání. Příběh o tom, že mnohdy je třeba ujít dlouhou cestu, abychom nakonec ocenili to, odkud jsme vyšli (sebe, lidi kolem nás, životní situaci či geograficky vymezitelný kraj, v němž se cítíme být doma), co jsme původně měli a znali. Taková cesta, jakkoliv zdlouhavá, není nikdy zbytečná. Vyžaduje úsilí, vůli a vytrvalost. Takže i když se zdá, že rozpomínání a poznání vedou člověka zpátky, hrdina se nikdy nevrací k onomu mystickému původnímu. Bod návratu není a nemůže být totožný s bodem odchodu. Ušlá cesta činí poutníka bohatším, mění jeho perspektivu a činí viditelným z dálky to, co zblízka vidět není. Ne vždycky má samozřejmě taková cesta šťastný konec, v mnoha z nich je jakoby zakódovaná nemožnost vracení se “domů”, ale tuto variantu zpracovávají jiné příběhy.

Petr Sís pojal ilustrace k této knize jako klasický doprovod k textu, v němž jasně prozrazuje porozumění pro příběhy pohádkovitého či mýtického typu. Skřítkovský svět u něj není přeplněný všemožnými čarovnými detaily, přesto je příjemně hravý a ponechává prostor pro čtenářské dotvoření. Jako maminka dvou malých dětí, které se učí orientovat ve svých emocích a v emocionálních mezilidských vztazích vůbec, jsem ocenila, že se barevné ladění stránek liší podle změny nálady hlavního hrdiny.  Barvy věrně doprovázejí Toníkovu vnitřní cestu a Sísovy obrazy mají schopnost  podpořit to, aby dětské porozumění náladám a pocitům zůstalo na rovině vjemů a smyslové zkušenosti. Troufla bych si tvrdit, že díky této kvalitě lze knihu doporučit již čtenárům od tří let, rozkrývat smysl příběhu pak mohou děti od pěti let.