Ťěžce se mi představuje, že jsem znovu puberťačka. Imaginativní cesta do vlastního dětství má holt svoje limity, pokud člověk není zrovna Lauren Myracle. Ale dovedu si představit ten děs, který bych zažívala, pokud bych ve své víceméně klidné, puberťácky lhostejně prožívané každodennosti z ničeho nic objevila, že svět, v kterém si myslím, že žiju, je ztracený. Že všechno původní a pravé je vyměněné, že žiju s padělanými rodiči, konkrétně tedy s nafukovacími falzifikáty, protože ti praví byli uneseni. Lapala bych po dechu hrůzou, pokud bych zjistila, že svět je vlastně v šíleném maléru, protože se jen zdá být tím, čím kdysi byl, a většina lidí je zajatcem falešné představy, která se plíživě vsákla do života.
Toto je výchozí situace maďarského pohádkového románu pro mládež (10/12+) Istvána Lakatose Bednové město (Dobozváros, Magvető, 2011), jenž v roce 2011 získal od maďarské sekce IBBY ocenění "nejlepší dětská kniha roku". Děs, který jsem popsala, v něm zažívá cca desetiletý kluk Zalán. Jednoho dne si pro něj přijde postarší, zanedbale vypadající pán, který si nechá říkat Székláb, aby mu prozradil, jak se věci skutečně mají, ukončil jeho dosavadní, možná trošku nudný, ale zato bezstarostný život a zavedl ho do magického světa plného dobrodružství, pohádkových bytostí a poměrů, ale také hrůzy, hnusu a děsu. Je to pohádkový román s prvky fantasy a hororu, který se ke kouzelnému světu pohádek přibližuje svou metafyzikou a narativní funkcí charakterů nikoliv však okouzlujícím prostředím, jenž by slibovalo rajské poměry pro každého, kdo se nebojí odpojit od stereotypní každodennosti.
Byla jsem na tuto knihu zvědavá, protože moje kamarádky-literátky, na jejichž názor dám, z něj byly nadšené, ale také kvůli tomu, jak kniha samotná vznikla. István Lakatos je v Maďarsku známý jako autor komiksů. Bednové město je jeho první román a napsal ho vlastně z nouze, z nedostatku. Když ke svým ilustracím hledal spisovatele, žádného si prý nenašel a nezbylo mu tedy, než se do psaní pustit sám. Jeho text se postupně rozrostl do románových rozměrů a nedivím se mu: pulsování a dynamika příběhu ho strhávaly nejspíš stejně jako většinu čtenářů a literárních kritiků. A abych tedy byla přesná: István Lakatos je v Maďarsku známý už také jako jeden z nejlepších současných romanopisců pro mládež.
Bednové město je příběhem, v němž se dají vyabstrahovat dvě narativní dimenze/linie. Ta první mluví o cestě za poznáním, po které Zalán kráčí (přesněji řečeno pohybuje se vpřed tak, jak mu události zrovna umožní, ale ty ho většinou nešetří), a odkrývá tím pro sebe i pro čtenáře fyzické i existenciální parametry skutečnosti, do které (následuje níž dole) se dostal. Druhá spěje k velké záchranné akci, v níž celý román kulminuje. Po původním šoku se Zalán podruhé zhroutí, když mu dojde, že se chystaná hrdinská akce v režii Széklába nemá týkat osvobození jeho rodičů. Z hlediska plánů svého nového divotvorného známého je to totiž naprosto vedlejší záležitost: zachránit je třeba celý svět, jenž je ohrožený Bednovým městem. Životu nebezpečné a převratné události popsané způsobem, jenž evokuje narativní techniky velkých fantasy filmů z pop-kulturního Hollywoodu, rozkrývají postupně dichotomii říše dobra a zla, vyjevují vztah (Bohem) stvořeného světa lidí a lidskostí s jeho implicitní nedokonalostí a hravostí a světa dokonale naplánovaného, technologicky vymakaného, šedě uniformizovaného a nelidského.
Pochmurný, šedý, smradlavý a nechutný svět, do kterého se Zalán v románu dostává, nenabízí zrovna tu imaginativní rovinu, do níž se v poslední době ráda nechávám strhnout. Přesto jsem román dočetla. Jednak byl text dobře napsaný a přes dramatičnost dokázal být vtipný, jednak jsem byla zvědavá, co si tak asi moje děti budou za pár let číst. A nelituji. Udělá-li člověk analytický odstup od čtenářského zážitku a představí si modelového čtenáře, na nějž nejspíš Lakatos během psaní myslel, ukáže se, že v románu je několik textuálních vrstev, jež mohou mladého čtenáře intelektuálně dobře oslovit. Četla-li by se tato kniha jako povinná četba ve školách nebo vytvořily-li by se kolem ní čtenářské kluby, určitě by se zuřivě rozebírala témata jako společenská kritika post-industriálních společností, kritika znečisťování přírody, ale také například dekonstrukce mýtu o stvoření, božské dokonalosti, dichotomie dobra a zla. A hodila by se pro tuto funkci nikoliv proto, že by byla textuálně a narativně vzato originální (kdo by to vlastně od jakéhokoliv spisovatele dnes očekával?), ale proto, že to, co v intertextuálním poli vymezeném například jmény Tima Burtona, Neila Gaimana či Philipa Pullmana dělá, dělá Lakatos ve svém románu dobře. Jeho imaginární svět má svoji vnitřní logiku a koherenci, jednotlivé narativní prvky do sebe dobře zapadají a čtenář mu tak rád promine menší trhliny v ději, které (zdá se) maskuje tím, že jako vypravěč vystoupí ze své role a lehce zaironizuje nad obraty, které pro možnost pokračování děje použil.
(p.s. Z původních černo-bílo-modrých ilustrací Istvána Lakatose zde uvádím jen černo-bílé foto-výstřihy.)
