Jsou knihy, které chci svým dětem z nějakého důvodu přečíst, ale ony neprojeví zájem, nebo se přímo naštvou, že mám trapné nápady. Jsou knihy, v jejichž případě je protest vytrvalý. Ale jsou i takové knihy, ze kterých stačí přečíst první dvě věty a děti po prvotních protestech zbystří sluch, jsem u třetí věty a ony se začnou přibližovat a ještě než dokončím odstavec, sedí vedle mě a poslouchají tak pozorně, že detaily a mnohé souvislosti si potom pamatují přesněji než já.
Skřítkův příběh z pera Maxe Bolligera a s ilustracemi Petra Síse je jednou z nich. Originál vyšel německy pod názvem Eine Zwergengeschichte u švýcarského nakladatelství Bohem Press již v roce 1983, my doma čteme maďarský překlad, čili Manómese (Pohádka o skřítkovi) od nakladatelství Naphegy z roku 2006. A dobrou zprávou je, že Paseka připravuje pod názvem Šťastný skřítek k vydání český překlad knihy. Česká verze je obdobou názvu anglického (The happy troll) a prozrazuje svéráznou překladatelskou interpretaci a odkazuje implicitně k možnosti různočtení Bolligerem převyprávěného příběhu.
Hlavní hrdinou příběhu je malý skřítek Toník (německý Gustav, anglický Gus, maďarský Bendegúz), který žije ve společnosti milých a milujících skřítků jemu podobných. Jako všichni skřítci má také on jednu výjimečnou schopnost: umí překrásně zpívat. Jakkoliv rád Toník zpívá, jakkoliv radostně ho ostatní poslouchají, vymění nakonec svůj zázračný hlas za klenoty materiálního světa: zlatý prsten, zlatou korunku a zlatý vůz. Příběh sleduje jeho osamění a postupné rozpoznání toho, že udělal špatnou výměnu. Toník se vydá na cestu, aby získal zpátky svůj hlas a s ním svůj ztracený život.
Bolligerův příběh je vyprávěný v duchu klasických pohádek a je pro něj charakteristický silný důraz na morální poselství. Tento rys je ostatně typický pro mnoho dalších jeho knih: Bolliger převyprávěl biblické příběhy (Noé, David, Josef), v nichž textuální rovinu morálního ponaučení nelze přehlédnout. Je samozřejmě otázkou diskuse, zdali moralizování má nebo nemá své místo v dětské literatuře. V tomto Bolligerově příběhu je však čtenářsky příjemné to, že onen vzkaz, o němž má Bolliger nejspíš jasnou představu, není až tak jednoznačný. Příběh tak, jak je napsaný, nechává (možná navzdory autorovu záměru) mnoho otevřených vrátek a tím jako by přímo vybízel čtenáře, aby si morální vzkaz vyčetl podle vlastních hodnot.
Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by pro Bolligerův text byl charakteristický originální vypravěčský grif, který jediný je s to realizovat otevřenost vyprávění a vtáhnout čtenáře do interpretační aktivity. Klasické lidové pohádky byly a budou vykládány pomocí identifikace ústředního tématu a z něj plynoucího ponaučení. Ale zatímco snaha identifikovat ono téma zůstává stejná, liší se výrazně nalezený obsah těchto témat. Stačí si jen připomenout, kolik různých ponaučení bylo už vyčteno z Červené Karkulky nebo ze Žabího krále. V tomto smyslu je tedy každé vyprávění otevřené čtenáři. V případě Bolligerova podání je spíše důležité, že přes evidentní moralistický nádech jeho vyprávění neobsahuje explicitně vyjádřené kazatelské textuální vrstvy.
Výmluvné je v této souvislosti i to, kolik různých morálních poselství bylo už komentátory a vykladači Toníkova příběhu identifikováno. Třeba že je to příběh o pravých hodnotách, zodpovědnosti za naše rozhodnutí, o zázračné síle, která přebývá v každém z nás (nakladatelství Naphegy). Nebo že jde o příběh poznání, že materiální bohatství nepřináší štěstí (nakladatelství Macmillan), nebo také příběh o nerozluštitelných a spletitých významech a životních vztazích, o nedopátratelnosti dopadů našich činů (nakladatelství Bohem Press). Jestliže je onomu moralizování ponechán tak velký prostor, přidruží-li se k němu tak velká interpretační svoboda, nemůže vadit (ani mně).
Šťastný skřítek je pro mě příběhem cesty. Cesty jako metafory poznání, vzpomínání a rozpomínání. Příběh o tom, že mnohdy je třeba ujít dlouhou cestu, abychom nakonec ocenili to, odkud jsme vyšli (sebe, lidi kolem nás, životní situaci či geograficky vymezitelný kraj, v němž se cítíme být doma), co jsme původně měli a znali. Taková cesta, jakkoliv zdlouhavá, není nikdy zbytečná. Vyžaduje úsilí, vůli a vytrvalost. Takže i když se zdá, že rozpomínání a poznání vedou člověka zpátky, hrdina se nikdy nevrací k onomu mystickému původnímu. Bod návratu není a nemůže být totožný s bodem odchodu. Ušlá cesta činí poutníka bohatším, mění jeho perspektivu a činí viditelným z dálky to, co zblízka vidět není. Ne vždycky má samozřejmě taková cesta šťastný konec, v mnoha z nich je jakoby zakódovaná nemožnost vracení se “domů”, ale tuto variantu zpracovávají jiné příběhy.
Petr Sís pojal ilustrace k této knize jako klasický doprovod k textu, v němž jasně prozrazuje porozumění pro příběhy pohádkovitého či mýtického typu. Skřítkovský svět u něj není přeplněný všemožnými čarovnými detaily, přesto je příjemně hravý a ponechává prostor pro čtenářské dotvoření. Jako maminka dvou malých dětí, které se učí orientovat ve svých emocích a v emocionálních mezilidských vztazích vůbec, jsem ocenila, že se barevné ladění stránek liší podle změny nálady hlavního hrdiny. Barvy věrně doprovázejí Toníkovu vnitřní cestu a Sísovy obrazy mají schopnost podpořit to, aby dětské porozumění náladám a pocitům zůstalo na rovině vjemů a smyslové zkušenosti. Troufla bych si tvrdit, že díky této kvalitě lze knihu doporučit již čtenárům od tří let, rozkrývat smysl příběhu pak mohou děti od pěti let.
