Srdce v lahvi

(Tattatadam! / Oliver Jeffers, The Heart and the Bottle, HarperCollins, London, 2010.)

Nejradši bych ji zde ocitovala celou, ukázala každou její stránku, nevynechala jediné slovo, jediný obrázek. Mám pocit, že bych se jen touto cestou mohla podělit o ten knižní zážitek, který připravil ve své knize The Heart and the Bottle (Srdce v lahvi) Oliver Jeffers, výtvarník a autor několika nádherných obrázkových knih. Srdce v lahvi je jedna z těch současných obrázkových knih, jež mluví k dětskému i dospělému čtenáři. Zatímco děti vstřebávají jednoduchý a zároveň silný příběh, jehož slovy neplýtvající textuální podoba by byla jakoby zmagizována fantazijním světem rozprostřeným v kráse prázdného prostoru, dospělí žasnou nad jemností, přesností a citlivostí, jimiž Jeffers ke svému tématu přistupuje jako autor textu i jako tvůrce ilustrací.

Tak to alespoň bylo u nás doma. K přečtení knihy nám stačily dvě minuty, ale potom ani dvoutýdenní doba nebyla dost dlouhá k tomu, abychom mohli sáhnout po další četbě. K Srdci v lahvi se vracíme již téměř druhým rokem. Kvůli kouzlům světa, jejichž objevování hlavní hrdinkou kniha vizualizuje prostřednictvím kolážovitých obrazů a také kvůli tématu smrti nám nejbližších, jež je Jeffersem představeno moudře a senzitivně.

Příběh vypráví o malé holčičce, jejíž život je vyplněn kouzly světa, nejrůznější souvislosti života se v její hlavě formují do velikého dobrodružství, její srdce je plné hvězdného nebe a vlnivého moře. A aby toho nebylo málo, její upřímný, ke světu směřovaný úžas je sdílený. Všechny divy světa jsou dány jí a zároveň jejímu nejvěrnějšímu společníkovi: otci. Pak se to ale zlomí.  Velké, pohodlné křeslo jejího táty zůstane prázdné. Nikdo  už do něj nesedá . Holčička se rozhodne, že si svoje srdce  schová na bezpečné místo - uzavře ho do lahve.

Od tohoto dne nosí lahev pověšenou na krku, v lahvi schovává srdce, jako kdyby se touto cestou snažila čelit smrti, jako kdyby se takto snažila uchovat v srdci toho, kdo už není, nemůže být. Jako by říkala: radši už nebudu srdcem milovat, aby mě nebolelo rozloučení, abych už nic a nikoho nemohla ztratit. Holčička  svoje srdce nepoužívá, ono se neopotřebuje - jako do vrzající skříně zavřené, pečlivě vyžehlené, monogramy vyšité ručníky, kapesníky a povlečení, které byly určeny k životu a přesto zežloutly na dřevěných policích, aniž by  na jedinou vteřinu spatřily světlo světa.

Z holčičky se stane mladá žena, na krku jí visí lahev, která je pořád těžší a těžší. A žila by tak dále, kdyby jednoho dne nepotkala holčičku, jejíž život je pořád ještě naplněn se zázraky života...

Hlavní vyprávění knihy spojuje přesvědčivě zakoušení smrti milovaného druhého a dlouhé psychické zpracovávání konce s kreativním a “srdečním” (srdcem vedeným) poznáváním zázraků života. Rozum a cit zde nestojí v protikladu, příběh je představuje spíše v podobě věrných sourozenců, z nichž jeden potřebuje toho druhého a vice versa. Ve svých detailech je pak kniha významově ještě bohatší. Vtáhne například do dětské představivosti dimenzi času : hlavní hrdinka vyroste, v druhé půlce příběhu se objevuje jako mladá žena a právě v podobě mladé ženy zůstane tou důležitou osobou, o které mladí čtenáři chtějí vědět víc. Velkou symbolickou sílu má také to, jakým způsobem se snaží hlavní hrdinka o záchranu vlastního srdce. Vždyť ho vystavuje, vkládá do průsvitné lahve namísto toho, aby ho například skryla před pohledem jiných do hluboké tmy. Tím, že svůj smutek zviditelňuje, pomocí srdce pod sklem jako vnějšího znaku (nálepky, stigmatu), se stává čitelná její snaha uzavřít se před světem. Vznikají tak vizuální metafory pocitů a vnitřních pochodů, pomocí kterých lze i mladým čtenářům velice dobře přiblížit témata často tabuizovaná, zamlčovaná, vytěsňovaná.

Konec příběhu nabízí osvobození, aniž by bagatelizovalo tíhu problematiky.  Řešení, které Jeffers nabízí, spočívá v rekonstrukci vztahu, jež hlavní hrdinku váže ke světu: a právě toto znovu-napojení-se-na-svět se uskutečňuje ve velkém červeném křesle na konci knihy. Je to naše oblíbená stránka. K té se s mými dětmi vracíme nejčastěji.

Poprvé jsem o Jeffersově knize psala zde.
O Ipad verzi knihy jsem se zmínila zde.
Za prozkoumání stojí web Olivera Jefferse.

Skřítek na cestě

(Tattatadam! / Max Bolliger - Petr Sís, Šťastný skřítek, Paseka, Praha, 2012.)

Jsou knihy, které chci svým dětem z nějakého důvodu přečíst, ale ony neprojeví zájem, nebo se přímo naštvou, že mám trapné nápady. Jsou knihy, v jejichž případě je protest vytrvalý. Ale jsou i takové knihy, ze kterých stačí přečíst první dvě věty a děti po prvotních protestech zbystří sluch, jsem u třetí věty a ony se začnou přibližovat a ještě než dokončím odstavec, sedí vedle mě a poslouchají tak pozorně, že detaily a mnohé souvislosti si potom pamatují přesněji než já.

Skřítkův příběh z pera Maxe Bolligera a s ilustracemi Petra Síse je jednou z nich. Originál vyšel německy pod názvem Eine Zwergengeschichte u švýcarského nakladatelství Bohem Press již v roce 1983, my doma čteme maďarský překlad, čili Manómese (Pohádka o skřítkovi) od nakladatelství Naphegy z roku 2006. A dobrou zprávou je, že Paseka připravuje pod názvem Šťastný skřítek k vydání český překlad knihy. Česká verze je obdobou názvu anglického (The happy troll) a prozrazuje svéráznou překladatelskou interpretaci a odkazuje implicitně k možnosti různočtení Bolligerem převyprávěného příběhu.

Hlavní hrdinou příběhu je malý skřítek Toník (německý Gustav, anglický Gus, maďarský Bendegúz), který žije ve společnosti milých a milujících skřítků jemu podobných. Jako všichni skřítci má také on jednu výjimečnou schopnost: umí překrásně zpívat. Jakkoliv rád Toník zpívá, jakkoliv radostně ho ostatní poslouchají, vymění nakonec svůj zázračný hlas za klenoty materiálního světa: zlatý prsten, zlatou korunku a zlatý vůz. Příběh sleduje jeho osamění a postupné rozpoznání toho, že udělal špatnou výměnu. Toník se vydá na cestu, aby získal zpátky svůj hlas a s ním svůj ztracený život.

Bolligerův příběh je vyprávěný v duchu klasických pohádek a je pro něj charakteristický silný důraz na morální poselství. Tento rys je ostatně typický pro mnoho dalších jeho knih: Bolliger převyprávěl biblické příběhy (Noé, David, Josef), v nichž textuální rovinu morálního ponaučení nelze přehlédnout. Je samozřejmě otázkou diskuse, zdali moralizování má nebo nemá své místo v dětské literatuře. V tomto Bolligerově příběhu je však čtenářsky příjemné to, že onen vzkaz, o němž má Bolliger nejspíš jasnou představu, není až tak jednoznačný. Příběh tak, jak je napsaný, nechává (možná navzdory autorovu záměru) mnoho otevřených vrátek a tím jako by přímo vybízel čtenáře, aby si morální vzkaz vyčetl podle vlastních hodnot.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by pro Bolligerův text byl charakteristický originální vypravěčský grif, který jediný je s to realizovat otevřenost vyprávění a vtáhnout čtenáře do interpretační aktivity. Klasické lidové pohádky byly a budou vykládány pomocí identifikace ústředního tématu a z něj plynoucího ponaučení. Ale zatímco snaha identifikovat ono téma zůstává stejná, liší se výrazně nalezený obsah těchto témat. Stačí si jen připomenout, kolik různých ponaučení bylo už vyčteno z Červené Karkulky nebo ze Žabího krále. V tomto smyslu je tedy každé vyprávění otevřené čtenáři. V případě Bolligerova podání je spíše důležité, že přes evidentní moralistický nádech jeho vyprávění neobsahuje explicitně vyjádřené kazatelské textuální vrstvy.

Výmluvné je v této souvislosti i to, kolik různých morálních poselství bylo už komentátory a vykladači Toníkova příběhu identifikováno. Třeba že je to příběh o pravých hodnotách, zodpovědnosti za naše rozhodnutí, o zázračné síle, která přebývá v každém z nás (nakladatelství Naphegy). Nebo že jde o příběh poznání, že materiální bohatství nepřináší štěstí (nakladatelství Macmillan), nebo také příběh o nerozluštitelných a spletitých významech a životních vztazích, o nedopátratelnosti dopadů našich činů (nakladatelství Bohem Press). Jestliže je onomu moralizování ponechán tak velký prostor, přidruží-li se k němu tak velká interpretační svoboda, nemůže vadit (ani mně).

Šťastný skřítek je pro mě příběhem cesty. Cesty jako metafory poznání, vzpomínání a rozpomínání. Příběh o tom, že mnohdy je třeba ujít dlouhou cestu, abychom nakonec ocenili to, odkud jsme vyšli (sebe, lidi kolem nás, životní situaci či geograficky vymezitelný kraj, v němž se cítíme být doma), co jsme původně měli a znali. Taková cesta, jakkoliv zdlouhavá, není nikdy zbytečná. Vyžaduje úsilí, vůli a vytrvalost. Takže i když se zdá, že rozpomínání a poznání vedou člověka zpátky, hrdina se nikdy nevrací k onomu mystickému původnímu. Bod návratu není a nemůže být totožný s bodem odchodu. Ušlá cesta činí poutníka bohatším, mění jeho perspektivu a činí viditelným z dálky to, co zblízka vidět není. Ne vždycky má samozřejmě taková cesta šťastný konec, v mnoha z nich je jakoby zakódovaná nemožnost vracení se “domů”, ale tuto variantu zpracovávají jiné příběhy.

Petr Sís pojal ilustrace k této knize jako klasický doprovod k textu, v němž jasně prozrazuje porozumění pro příběhy pohádkovitého či mýtického typu. Skřítkovský svět u něj není přeplněný všemožnými čarovnými detaily, přesto je příjemně hravý a ponechává prostor pro čtenářské dotvoření. Jako maminka dvou malých dětí, které se učí orientovat ve svých emocích a v emocionálních mezilidských vztazích vůbec, jsem ocenila, že se barevné ladění stránek liší podle změny nálady hlavního hrdiny.  Barvy věrně doprovázejí Toníkovu vnitřní cestu a Sísovy obrazy mají schopnost  podpořit to, aby dětské porozumění náladám a pocitům zůstalo na rovině vjemů a smyslové zkušenosti. Troufla bych si tvrdit, že díky této kvalitě lze knihu doporučit již čtenárům od tří let, rozkrývat smysl příběhu pak mohou děti od pěti let.