Malý Brown

(Tattatadam! / Isobel Harris, André François, Little Boy Brown, Enchanted Lion Books, New York, 2013.)

Malý Brown, čtyř a půlletý kluk, je hlavní hrdina obrázkové knihy Little Boy Brown od Isobel Harris (text) a André François (ilustrace). Žije se svými rodiči v centru New Yorku, přesněji řečeno jaksi vedle nich, protože moc času spolu netráví. Z hotelu, kde bydlí, sjedou každý den pan a paní Brownovi výtahem dolů do podzemí na zastávku metra, jedou několik stanic a z podzemí pak výtahem znovu vyjedou do budovy, kde pracují. Prakticky to znamená, že ven vůbec nechodí. A je to tak pro ně lepší, protože na čerstvém vzduchu by stejně hned nastydli.

Naštěstí má malý Brown několik kamarádů: obsluhovače výtahu, pana recepčního a paní pokojskou. A tito dobří lidé “chodí venčit” malého Browna, jelikož Brownovi nemají psa. Kniha je příběhem jednoho takového “venčení”, během nějž vezme pokojská Hilda  malého Browna ven z hotelu, ven z metropole.                           

Malý Brown odjede s Hildou z centra New Yorku do domu, kde Hilda s bratrem a s rodiči bydlí. Pocítí na své tváři zimu, cestuje autobusem, potká doopravdického živého policajta, o kterém vzápětí zjistí, že je Hildiným bratrem, dostane na přivítanou pusu od Hildiny mámy, aniž by se stihl představit, chodí v jejich domě nahoru a dolů po schodech, zapálí spolu v krbu, pečou, postaví sněhuláka, skamarádí se se psem, po obědě vykládá Hildině mámě historky, zatímco ona plete ponožky, dají si čaj o páté a poté, co si pochutnají na čokoládovém dortu, se zase vypraví  autobusem domů. Nic zvláštního a přesto: spousta velkých věcí, radosti, úžasu, přijetí a lásky; hloubka v jednoduchosti odlehčená humorem, který pramení ze specificky dětského pohledu na svět. Malý Brown to všechno na konci knihy shrnuje těmito slovy: 

Hilda slíbila mámě, že mě převleče a uloží do postele, protože máma a táta šli dnes pozdě na večeři. Brzy si myslela, že jsem usnul a tak po špičkách odešla. A já jsem byl rád, protože jsem chtěl představovat, že jsem ještě pořád v jejím domě. Byl to tak úžasný den!

Little Boy Brown je nadčasová kniha. Poprvé vyšla v angličtině v roce 1949 v New Yorku a Philadelphii a není divu, že v roce 2013 ji nově vydali u Enchanted Lion Books v New Yorku. (Mezitím byla kniha vydána i ve francouzském a italském překladu.) Přes svůj něčím včerejší nádech mají ilustrace André François sílu oslovit čtenáře svými tahy, které jsou jednoduché a charakter-tvořící zároveň. Jeho dvoubarevné obrazy dobře slaďují detailní propracovanost vytvářející vizuální přeplněnost s prázdným prostorem ponechaným tam, kde to vyprávěný příběh vyžaduje. Výtvarně tím například výmluvně vyjadřují binární opozici metropole a malého městečka (resp. venkova), spěchu a pomalosti, strukturace a volnosti. Text Isobel Harris doplňuje André François svými obrazy na každé liché straně, listování jeho celostránkovými ilustracemi je zážitek srovnatelný se  shlédnutím dobré galerijní výstavy.

Nadčasový charakter má přitom také jednoduchými a trefnými větami vyjádřené vyprávění Isobel Harris. Na první pohled je to samozřejmě kvůli již otřepanému připomenutí dětské osamělosti, opuštěnosti v rámci fungující struktury rodinného života, odstavení dítěte na vedlejší kolej rodiči, které pohltil systém a stali se kolečky ve velkoměstském stroji odcizení. Pokud si připomeneme, kdy poprvé kniha vyšla, včerejšími se náhle staneme všichni, kdo si nakonec přece jen myslíme, že o podobných problémech neuškodí mluvit a psát pořád dál.                           

Ale jde tady ještě o něco víc: o transnacionální migraci. Hilda a její rodina představují tu generaci emigrantů, která (ještě) mluví dvěma jazyky a jejich sny a představy se vážou ke dvěma různým krajinám. Harrisové představení toho, že Hildina rodina pobývá (alespoň v myšlenkách) ve dvou světech, je jednoznačně hodnotící, a to pozitivně. Z úst malého Browna to zní následovně:

Hildina rodina je chytřejší než ta naše. Všichni můžou mluvit dvěma různými jazyky, můžou  zavřít oči a myslet na dvě rozdílné země. Pluli už Oceánem a lezli po vysokých horách. Jsou to úžasní lidé. Nemají dostatek ničeho. Je to tak vzrušující, když  něčeho dostanou o trochu víc.                                                                
Je pozoruhodné, že skryté poselství knihy (můžeme-li něco takového autorským intencím Isobel Harris dnes připsat), formulované v jiném historickém čase, na jiném kontinentu, v rámci jiné kultury a společenského uspořádání, může být aktuální pro nás tady a teď. Že na přelomu čtyřicátých a padesátých let ve Spojených státech vyslovovali věty, které se hodí vyslovovat i ve Střední Evropě nového tisíciletí. Je to možná právě zkušenost transnacionální migrace, která činí knihu nejen nadčasovou, ale také nadprostorovou.

Svět Astrid Lindgren(ové) podle Lászlóa Réber

(Bezeslova / Astrid Lindren, Britta kiönti szívét, Slovenské vydavateĺstvo krásnej literatúry, 1962. Ilustroval László Réber. Původní vydání: Brit-Mari lättar sitt hjärta, Rabén-Sjögren, 1945.)

Trailery ke knihám

(Zamyšlení)

Trailery ke knihám jsou minimálně tak různé jako názory o nich vyslovené. Formulovat jednoznačný soud o knižních trailerech jako o současném fenoménu vizuální kultury nelze. Lze ale spřádat textuální tkaninu myšlenek, jež by je interpretovala a reflektovala.

Moje první vlákno by bylo o tom, že profesně udělané trailery knih suplují poslání nefunkčních knihoven, tj. nejrůznějšími způsoby nám zprostředkovávají alespoň námět, synopsy, náladu, základní myšlenku nebo vizuální vjem knihy, jež nám lokální knihovny nejsou s to zapůjčit. Nové dětské knihy, cizojazyčná dětská literatura, aktuálně oceněná dětská beletrie padají přesně do této kategorie: těžce se k nim dostáváme. Trailery nám samozřejmě knihy nenahradí, ale umožní nám zamilovat se do těch titulů, které si potom někde nutně musíme objednat, vždyť bez nich by druhý den ani slunce nevyšlo…

Tyto myšlenky mě napadly, když jsem se dívala na portugalský trailer ke knize Benjamina Chauda Une chanson d'ours:

(Benjamin Chaud, Une chanson d'ours, Hélium Éditions, 2011. O portugalském vydání knihy u nakladatelství Orfeu Negro více zde.)

To je Londýn!

(Tattatadam! / Miroslav Šašek, To je Londýn, Baobab, 2013.)

Turistický průvodce pro děti v podobě umělecké obrázkové knihy. Pořád živý a aktuální, přestože v mnoha ohledech patří již do kategorie vintage. To je Londýn od Miroslava Šaška je jednou z bohaté série ilustrovaných průvodců, jejichž nová edice v českém jazyce vychází od letošního roku v péči nakladatelství Baobab.

Kniha začíná šedozeleným dvoustránkovým obrazem mlhy: “Ano, to je Londýn”. Moji malí posluchači vykřikli rozhořčením, jež mohlo znamenat, že jsem se zbláznila a určitě jsem špatně přečetla popisek, nebo že se ubozí Londýňané dostali do pěkného maléru, jestliže jim z velkoměsta zůstalo jen tady tohle.

Následující strana naštěstí všechno vyřeší: ukazuje panoráma s dobře známými dominantami hlavního města Spojeného království. V podání Šaška se odkrývá skutečnost, že mlha, jakkoliv neodmyslitelná součást Londýna, není pro něj tak určující, jako jeho starobylost a historičnost:
“‘Rušné tržiště plné obchodů a obchodníků,’ tak ho popsal římský historik Tacitus před tisíci devíti sty lety.” A je tomu tak dodnes.

Humor a subjektivní vnímání každodenních momentek na jedné straně, reprezentativnost a věrnost téměř kanonickému výběru pozoruhodností velkoměsta na straně druhé. Obojetnost charakterizuje Šaškovu knihu hned v několika rovinách. Vcítění téměř domorodecké jde ruku v ruce s údivem nově příchozího. Příjemné je střídání těchto dvou poloh, jejich vzájemné doplňování. Šašek velmi dobře cítí a zachycuje náladu města (soudím zde podle vlastní návštěvy Londýna: listováním knihy si lze velice příjemně zavzpomínat na pocity a zážitky z městských prostor a typicky britských institucí), přitom ale předkládá obrazy a scény z města tak, jak by ho viděl turista. Londýn je reprezentovaný v lehce propojeném seznamu obrazů z pohledu cizince, který vypráví dalším turistům. Do skupiny čtenářů-cestovatelů autor zahrnuje i děti a představování města přibližuje jejich perspektivě. Vede především pozornost dětského objevovatele a dělá to dobře. Jsme teprve na 13. straně, představujeme si velkolepý pomník Christophera Wrena, když se děti ozvou: do Londýna musíme vyrazit, nejlépe hned.

Obojetnost se týká i toho, že v knize můžeme listovat jako v bedekru a zároveň jako v historickém dokumentu o minulosti města. Mnoho popsaných informací dnes již neplatí. Tak například Londýn už není největším městem světa, ale kdysi byl. Na Fleet Street-u už nevznikají noviny, ale ještě nedávno tomu tak bylo. Při odchodu z metra nám lístek odebere automat, kdysi se odevzdávali zaměstnancům metra. Zpřesňující informace v českém vydání najdeme v seznamu poznámek na konci knihy a můžeme být rádi, protože díky tomuto způsobu aktualizace údajů se dobře zachová dvojaký charakter knihy: poznáváme minulost i současnost Londýna. (Tato rovina poznatků bývá v jiných vydáních zcela eliminována překladatelským zásahem do Šaškova textu samotného. Konkrétně třeba v maďarském vydání z roku 2011: Ez New York/To je New York, Ez Párizs/To je Paříž.)

Představuji si, jak Šašek, výtvarník misionář, cestoval po světě, přijel na místo činu, pracoval intenzivně několik týdnů, “četl” řádky i mezi řádky v textu psaném velkoměsty a zeměmi, pak zase odjel (možná i kvůli podřízenosti komerční logice, vždyť i umělec z něčeho žije) na jiná místa. Dnešní pokračování v sérii průvodců je inspirováno Šaškovým dílem, jeho umělecký nomadismus ale zůstává raritou charakterizující jeho biografii. Připravovaná nová díla mají vznikout z dílen výtvarníků žijících blízko měst čekajících na přestavení a vizuální ztvárnění. Blexbolex by měl představit Berlín, Olga Černá a Michaele Kukovičová zase Prahu. Jsem zvědavá na interpretační pohled, který autoři připravovaných děl zaujmou, na případnou hru v novém hávu mezi perspektivou místního a příchozího pozorovatele.

P. S.
Knihy Miroslava Šaška jsou kulturním fenoménem, které svérázným způsobem ovlivňují dění ve světě dětských knih dodnes. Svědčí o tom činnost Nadace Miroslava Šaška, jež byla založena v roce 2011. Nadace podporuje šíření díla Miroslava Šaška ve světě a současnou tvorbu knih pro děti. Nadační příspěvky pro rok 2013 byly rozdány v rámci soutěže na téma „Autorská kniha pro děti a mládež (text, ilustrace)“. Více informací zde.

Byl jednou balón, byla jednou kniha

(Kniha v příběhu / Jana Štroblová, Josef Paleček, Byl jednou balón, hodný. A přece... Praha, Albatros, 1971.)

Seděl v trolejbusu za námi a téměř nic neříkal, když něco přesunul přes mé rameno. Podal nám dětskou knihu. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán, starou, opotřebovanou a ne moc čistou obrázkovou knihu. Děti byly zmatené, nečekaly knihu “z nebe”, ale pustily se do ní okamžitě.

Byla z dílny Albatrosu z roku 1971. Básničku do ní napsala Jana Štroblová, ilustracemi interpretoval Josef Paleček. Jmenuje se Byl jednou balón, hodný. A přece... Zveršovaný příběh je variací na téma druhého života ztracených hraček: hovoří o balónu, který holčičce vzala řeka, po delším putování ho nalezne kluk a spolu s balónem pošle holčičce lodičku z papíru s pozdravením. Báseň je zároveň reflexí smutku a strachu holčičky, která si úzkostlivě představuje, co asi s balónem je, když o něj nemůže sama pečovat. Samotné vyznění knihy umožňuje dvojí čtení, v závislosti na dětské recepci a kontextu čtení se před čtenářem otevře buď smutný příběh o ztracené a milované hračce, tedy o reálné zkušenosti, se kterou se malé děti musí vypořádat, anebo příběh s nadějí o tom, že ztracené věci mohou dělat radost jinde a jiným, tedy o rovině představ, do níž malé děti postupně dorůstají.

Na konečné zastávce jsme měli leporelo dočtené. Starý, opotřebovaný a ne moc čistý pán svoje staré, opotřebované a ne moc čisté leporelo nechtěl zpátky. Dal  nám ho s lehce trpkými, jakoby otrávenými slovy, “k čemu by u mě bylo”, mrmlal si pod nos, vzal si svoje dvě naplněné plátěné nákupní tašky a odešel, aniž se na nás podíval. O hovor s námi nestál, chtěl nám jen darovat knihu.

Příběh o tom, jak jsme ke knize přišli, pěkně doplňuje básnický příběh, který kniha vypráví. Předli jsme doma s dětmi příběhy o tom, komu kniha patřila kdysi, jestli u nás zůstane napořád a komu bychom měli poslat pozdravení.

Je zajímavou vlastností knih, že dovedou příběhy rozmnožovat...

Garmann jde do školy

(Tattatadam! / Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006.)

Nejde o to, číst za každou cenu proti. Proti trendu, proti hlavnímu proudu, proti některým z aktuálně módních vln, proti dobře zaběhlým, a proto spolehlivě se tvářícím vzorcům jednání, proti převládajícímu expertnímu vědění. Jde jen o to, "číst tiše něco jiného" (Péter Esterházy). Když je vstup do školy spojovaný s návody a dobře míněnými radami, jak odborně překonat obavy dětí z nepříjemných zážitků ze školy, jak předškoláky rozvíjet v soustředění a důslednosti, jak je zábavně či méně zábavně úkolovat, když se vzdělávat musí i rodiče, aby věděli, co má dítě určitě vědět a znát, a aby podchytili všechny oblasti jeho rozvoje, když se knihy píší převážně o těchto tématech, člověk (já) povzdechne a začne toužit po něčem jiném. Po knize, která v náladě končícího  léta přiblíží vstup do školy v jiné perspektivě. Dětem i dospělým.

Autorem jedné z takových knih je norský ilustrátor a spisovatel Stian Hole, který o malém chlapci  jménem Garmann napsal a ilustracemi opatřil již tři (měla bych chuť napsat neobyčejné) knihy. Ta, která se věnuje posledním prázdninovým dnům a blížícímu se začátku školy, se jmenuje Garmannovo léto. Byla přeložena do deseti jazyků (o českém překladu bohužel nevím) a byla několikrát oceněna (např. Brage Prize 2006, BolognaRagazzi Award 2007, Deutsche Jugendliteraturpreis 2010).

Kniha velice citlivě popisuje a ukazuje poslední letní dny šestiletého Garmanna před začátkem školy. Děj je příjemně pomalý. Z  narativního hlediska se toho vlastně moc nenaděje: v zahradě dozrávají jablíčka, na návštěvu přijíždějí tři staré tetičky se svým obvyklým dárkem (s pletenou čepicí, šestou v řadě, a oříškovým dortem), povídají si, odpočívají… O to více věcí se ale odehrává v myšlenkových pochodech a v pocitech Garmanna, respektive v dialozích, jež šestiletý kluk vede s dospělými.

"Čím budeš, až vyrosteš? Hasičem nebo fotbalistou?" - ptá se šeptem teta Augusta a vsune  do rukou Garmanna dvacetikačku, aniž by si toho ostatní všimli. "Rytířem plamene" - odpoví kluk a schová si peníze do kapsy. "Jaké je podle tebe chodit do školy? Máš už trochu strach? Je to, jako když se ti nadnášejí v břiše motýli?" - je zvědavá teta Borghild. "Ano, mám strach" - přiznává se Garmann a hloubá přitom nad tím, jak se mu do břicha ti motýli dostali?

"Já mám vlastně taky trošku strach. Zanedlouho budu potřebovat chodítko s kolečky, abych mohla chodit" - šeptá teta Ruth zasněně. "Tak si můžeš ode mne vypůjčit skateboard" - odvětí jí Garmann a už jako by viděl před sebou tetu Ruth, jak valí na skejtu dolů po chodníku šílenou rychlostí. Nad touto představou se nakonec směje i teta Ruth. 

Garmann pravděpodobně nemá strach ze školy jen proto, že na něj čeká něco nového a neznámého. Není to jednoduše jen vzrušení, které patří k přechodovým momentům (k přechodovým rituálům) našich životů, respektive které pramení z nejistoty onoho mezičasí, kdy dítě už nepatří do světa školky a do světa školy ještě ne. Otázkou nejspíš je, jestli se Garmann cítí být připravený. Vždyť mu zatím nevypadl ani jeden zub, neumí jezdit na kole, balancovat na plotě, ponořit se pod vodu. A číst taky ne. Garmann se v duchu porovnává s Hannou a Johannou, s dvojčaty, které se také chystají do první třídy, a které umí všechno, co on ne.

Návštěva tetiček poskytne Garmannovi skvělou příležitost, aby vlastní strachy a obavy pochopil v širších životních souvislostech. Všímá si, že jeho pocity a jeho životní situace mají s těmi tetinými svoje paralely, díky nimž pak může vlastním pocitům lépe porozumět. Vždyť i dospělí se často bojí: bojí se smrti, bojí se zimy, mají strach o milé. "Jen ten, kdo si už na nic nepamatuje, se nebojí ničeho”,  vyvozuje z řečeného Garmann. A nekončí jen léto, také život je konečný. Alespoň takto tomu Garmann porozumí z dialogu vedeného o smrti, jež je starým lidem pořád bližší, a také z nalezeného mrtvého ptáčka, kterého zakope v zahradě.

Otevřený charakter má i konec knihy. To, k čemu směřuje, k prvnímu školnímu dnu, zůstane před čtenářem nerozkryté:

Na parapetu se objeví  vosí mrtvoly, omdlelí poslíčci konce léta. Šesté léto uteklo velice rychle. Když si Garmann zapne  batoh, ucítí studený vánek ve vzduchu. Koutkem očí si všimne, že na zem padají první listy jabloně. Než se uloží, ještě si jednou naposled  prozkoumá svoje zuby, jestli se nekývou. Za třináct hodin začne škola. A Garmann má velký strach. 

Tím, že kniha nenabízí (vy)řešení a Garmannův strach ani neeliminuje, ani nerozmazává, klade důraz na sledování a vnímání jeho  pocitů. Není třeba utíkat před nimi, zlehčovat je ponaučením typu "školy se není třeba bát" nebo strategiemi zvýšení Garmannova sebevědomí  vyjmenováním jeho jiných dovedností. To všechno může přijít až poté, co  jsme spolu s Garmannem zůstali chvíli v jeho emocích a přitakali tomu, že jeho strach je naprosto pochopitelný.

Pokud nás kniha překvapila obsahem, překvapí nás nejspíš i vizuálně. Uvažuji již dlouho, jak si pro sebe označit to, co vidím: digitální koláž z fotografií, kreseb a maleb, jež využívá prvky kýče, naturalismu, realismu i znetvořených poměrů. Vzniká velice svérázná, barevně pestrá estetika, jež je jakýmsi hybridem hyperrealismu a surrealismu, zlehčujícím vážná témata s humorem a přesto s lidským citem. Výsledek může v našich končinách působit stejně odvážně jako  tematika knihy. Jsem nadšená z obou.

(Originální vydání: Stian Hole, Garmanns sommer, Cappelen Damm As, 2006. České překlady úryvků ať čtou odborníci s rezervou, vznikly podle maďarského vydání: Stian Hole, Garmann nyara, Scolar, 2012.)

Svět podle Isol

(Bezeslova / Isol (Marisol Misenta), Astrid Lindgren Memorial Award 2013)

Jak se dělá román pro mládež aneb nejlepší dětská kniha roku

(Tattatadam! / István Lakatos, Dobozváros, Magvető, Budapest, 2011.)

Ťěžce se mi představuje, že jsem znovu puberťačka. Imaginativní cesta do vlastního dětství má holt svoje limity, pokud člověk není zrovna Lauren Myracle.  Ale dovedu si představit ten děs, který bych zažívala, pokud bych ve své víceméně klidné, puberťácky lhostejně prožívané každodennosti z ničeho nic objevila, že svět, v kterém si myslím, že žiju, je ztracený. Že všechno původní a pravé je vyměněné, že žiju s padělanými rodiči, konkrétně tedy s nafukovacími falzifikáty, protože ti praví byli uneseni. Lapala bych po dechu hrůzou, pokud bych zjistila, že svět je vlastně v šíleném maléru, protože se jen zdá být tím, čím kdysi byl, a většina lidí je zajatcem falešné představy, která se plíživě vsákla do života.

Toto je výchozí situace maďarského pohádkového románu pro mládež (10/12+) Istvána Lakatose Bednové město (Dobozváros, Magvető, 2011), jenž v roce 2011 získal od maďarské sekce IBBY ocenění "nejlepší dětská kniha roku". Děs, který jsem popsala, v něm zažívá cca desetiletý kluk Zalán. Jednoho dne si pro něj přijde postarší, zanedbale vypadající pán, který si nechá říkat Székláb, aby mu prozradil, jak se věci skutečně mají, ukončil jeho dosavadní, možná trošku nudný, ale zato bezstarostný život a zavedl ho do magického světa plného dobrodružství, pohádkových bytostí a poměrů, ale také hrůzy, hnusu a děsu. Je to pohádkový román s prvky fantasy a hororu, který se ke kouzelnému světu pohádek přibližuje svou metafyzikou a narativní funkcí charakterů nikoliv však okouzlujícím prostředím, jenž by slibovalo rajské poměry pro každého, kdo se nebojí odpojit od stereotypní každodennosti.

Byla jsem na tuto knihu zvědavá, protože moje kamarádky-literátky, na jejichž názor dám, z něj byly nadšené, ale také kvůli tomu, jak kniha samotná vznikla.  István Lakatos je v Maďarsku známý jako autor komiksů. Bednové město je jeho první román a napsal ho vlastně z nouze, z nedostatku. Když ke svým ilustracím hledal spisovatele, žádného si prý nenašel a nezbylo mu tedy, než se do psaní pustit sám. Jeho text se postupně rozrostl do románových rozměrů a nedivím se mu: pulsování a dynamika příběhu ho strhávaly nejspíš stejně jako většinu čtenářů a literárních kritiků. A abych tedy byla přesná: István Lakatos je v Maďarsku známý už také jako jeden z nejlepších současných romanopisců pro mládež.

Bednové město je příběhem, v němž se dají vyabstrahovat dvě narativní dimenze/linie. Ta první mluví o cestě za poznáním, po které Zalán kráčí (přesněji řečeno pohybuje se vpřed tak, jak mu události zrovna umožní, ale ty ho většinou nešetří), a odkrývá tím pro sebe i pro čtenáře fyzické i existenciální parametry skutečnosti, do které (následuje níž dole) se dostal. Druhá spěje k velké záchranné akci, v níž celý román kulminuje. Po původním šoku se Zalán podruhé zhroutí, když mu dojde, že se chystaná hrdinská akce v režii Széklába nemá týkat osvobození jeho rodičů. Z hlediska plánů svého nového divotvorného známého je to totiž naprosto vedlejší záležitost: zachránit je třeba celý svět, jenž je ohrožený Bednovým městem. Životu nebezpečné a převratné události popsané způsobem, jenž evokuje narativní techniky velkých fantasy filmů z pop-kulturního Hollywoodu, rozkrývají postupně dichotomii říše  dobra a zla, vyjevují vztah (Bohem) stvořeného světa lidí a lidskostí s jeho implicitní nedokonalostí a hravostí a světa dokonale naplánovaného, technologicky vymakaného, šedě uniformizovaného a nelidského.

Pochmurný, šedý, smradlavý a nechutný svět, do kterého se Zalán v románu dostává, nenabízí zrovna tu imaginativní rovinu, do níž se v poslední době ráda nechávám strhnout. Přesto jsem román dočetla. Jednak byl text dobře napsaný a přes dramatičnost dokázal být vtipný, jednak jsem byla zvědavá, co si tak asi moje děti budou za pár let číst. A nelituji. Udělá-li člověk analytický odstup od čtenářského zážitku a představí si modelového čtenáře, na nějž nejspíš Lakatos během psaní myslel, ukáže se, že v románu je několik textuálních vrstev, jež mohou mladého čtenáře intelektuálně dobře oslovit. Četla-li by se tato kniha jako povinná četba ve školách nebo vytvořily-li by se kolem ní čtenářské kluby, určitě by se zuřivě rozebírala témata jako společenská kritika post-industriálních společností, kritika znečisťování přírody, ale také například dekonstrukce mýtu o stvoření, božské dokonalosti, dichotomie dobra a zla. A hodila by se pro tuto funkci nikoliv proto, že by byla textuálně a narativně vzato originální (kdo by to vlastně od jakéhokoliv spisovatele dnes očekával?), ale proto, že to, co v intertextuálním poli vymezeném například jmény Tima Burtona, Neila Gaimana či Philipa Pullmana dělá, dělá Lakatos ve svém románu dobře. Jeho imaginární svět má svoji vnitřní logiku a koherenci, jednotlivé narativní prvky do sebe dobře zapadají a čtenář mu tak rád promine menší trhliny v ději, které (zdá se) maskuje tím, že jako vypravěč vystoupí ze své role a lehce zaironizuje nad obraty, které pro možnost pokračování děje použil.

(p.s. Z původních černo-bílo-modrých ilustrací Istvána Lakatose zde uvádím jen černo-bílé foto-výstřihy.)

Kočička z kávové pěny

(Bezeslova / Eva Volfová, Kočička z kávové pěny, Baobab, 2011)

p. s. Děkuji Evě Volfové za poskytnutí fotografických reprodukcí vyšívaných předloh ilustrací. 

Nápady, nápady, nápady

(Tattatadam! / Rilla Alexander, Her Idea, Victionary - Pictoplasma, 2012.)

Nápady. Nové a nové. Jsou geniální. Je z nich strašně moc a zůstávají většinou tím, čím jsou: pouhými nápady. Fantazijními myšlenkami bez realizace. Tolik jsem si přála umět tohle vysvětlit mým dětem: jaké to je, když mi hlava chce prasknout z toho všeho vymyšleného a posléze ztraceného, jaké to je, když člověk v sobě jen hromadí plány a nápady, ty se ale nezhmotní a na většinu z nich se postupně zapomene. Jen jakýsi stesk po nich zůstane. A proč? Proč ty nápady neuskutečním? No, protože teď není ta pravá chvíle tvořit, zítra bude lepší světlo, za týden snad více času ke koncentraci, nebo třeba ještě si k tomu přečtu tohle a podívám se radši na tohle, a je teď stejně už hrozně pozdě, navíc jsem málo jedla a koneckonců jsem vlastně taková unavená. A bez hlídání by to stejně nešlo. Hledala jsem způsoby, jak jim to vysvětlit, abych přitom mohla zůstat blízko jejich světa a hlavně aby to celé nakonec nevyznělo tak, že bariéry mi kladou vlastně ony. Není totiž tomu tak.

Dovedete si představit, jak jsem se překvapila, když jsem našla knihu, která mluví přesně o tomto. O tom, jak těžké může být přenést nápad do světa. Našla jsem příběh, který ale nekončí beznadějí, ale s pozitivním potvrzením toho, že bariéry lze překonat. Je to vlastně variace na americký sen dosažitelného individuálního úspěchu. Hlavní hrdinka obrázkové knihy Rilly Alexander s názvem Její nápad (Her Idea), Sozi se totiž naučí koncentrovat na jeden ze svých skvělých nápadů a ten dotáhne ke konci, podobně jako Rilla Alexander svou knihu. Dobře nakreslený, dobře sledovatelný příběh. Řada je na Vás... na mně. Hm. Jenže Her Idea je momentálně vyprodaná a musím ještě vyřídit dva telefonáty...

Zdroj ilustrací: Pictoplasma Publishing.
Na další obrázky z knihy se můžete podívat tady.
Zdroj filmu: Her Idea Exhibition on Vimeo. 

Příběhy vyprávěné dětem aneb ke komu mluví tento blog

(Zamyšlení)

Jitka se mě před několika týdny zeptala, komu tento blog píšu. Odpověděla jsem jí něco v tom smyslu, že píšu pomyslně všem dospělým (rodičům, prarodičům, učitelům, vychovatelům), kteří by se rádi lépe orientovali v knihách, které se vydávají s cílem oslovit menší i větší děti.Těm, kteří by se chtěli vyznat v dětských knihách u nás, ale i ve světě. A také že píšu všem dospělým čtenářům, kteří tzv. dětskou literaturu čtou nikoliv z rodičovského či pedagogického zájmu, nýbrž ze zájmu ryze beletristického. Myslím na ty, kteří jsou přesvědčeni, že z hlediska síly oslovení, z hlediska textové a obrazové kvality, z hlediska zážitku, jež se nám při čtení dobré knihy dostává, nemá smysl rozlišovat mezi literaturou psanou pro děti a pro dospělé. Tato skupina čtenářů není velká, každopádně je větší, než jsem si před léty myslela.

To, co jsem Jitce nestihla říct, ale nejspíš stejně ví, je, že píšu také všem, kteří chtějí svým dětem vyprávět. Chtějí pomocí textů, obrazů, vlastních vzpomínek a fantazie rozkrývat světy. Světy, které odkazují k našemu žitému světu a které nás zároveň vedou směrem k novým a zatím neobjeveným dimenzím. Radostným i strašidelným.

Vzpomněla jsem si v této souvislosti na autobiografický román Příběh o lásce a tmě, jehož autorem je Amos Oz. Vzpomněla jsem si přesněji na pasáž, kde autor popisuje, jakou stopu v něm zanechaly pohádky, které mu vyprávěla matka:

"Matčiny pohádky byly zvláštní: vůbec se nepodobaly pohádkám, jaké se v té době vyprávěly v jiných domech, ani těm, které jsem vyprávěl svým dětem, ale byly zahaleny do jakéhosi oparu, jako by nezačínaly na začátku a nekončily na konci, ale vynořovaly se z podrostu, na okamžik se zjevily, probouzely ve mně strach, chvíli se přede mnou pohybovaly jako znetvořené stíny na zdi, překvapovaly mě a někdy mi naháněly husí kůži a pak, než jsem se nadál, zapadly zpátky do lesa, z kterého se vynořily. Některé její pohádky si dodnes pamatuji skoro slovo od slova. Například tu o starci Alelujevovi:

Bylo nebylo, za vysokými horami, hlubokými řekami a pustou stepí byla malinká zapadlá vesnice s vetchými chýšemi. Na kraji vesnice, v hustém jedlovém lese, žil chudý, němý, slepý muž. Jmenoval se Alelujev a žil tam úplně sám, bez rodiny či přátel. Byl starší než nejstarší člověk ve vesnici, starší než nejstarší člověk v údolí a než nejstarší člověk ve stepi. Nebyl jen starý, byl prastarý. Byl tak krásný, že mu na ohnutých zádech rostl mech. Místo vlasů mu na hlavě rostly černé houby a místo tváři měly dutiny porostlé lišejníkem. Z nohou mu vyrážely hnědé kořeny a v očních jamkách se mu usadily světlušky. Starý Alelujev byl starší než les, starší než sníh, starší než samotný čas. Jednoho dne se rozšířila pověst, že v nitru jeho chýše, jejíž okenice se nikdy neotvíraly, žije ještě jeden stařec jménem Černičortin, který je mnohem, mnohem starší než starý Alelujev, ještě více slepý, chudý a němý, ohnutý, hluchý a nehybný, a ošoupaný jako tatarská mince. Ve vesnici se za dlouhých zimních nocí vyprávělo, že starý Alelujev se stará o prastarého Černičortina, omývá mu rány, prostírá mu na stůl a stele mu postel, krmí ho lesními plody, omývá ho vodou z pramene nebo roztálým sněhem a někdy mu v noci zpívá, jako se zpívá děťátku: Hajej, hajej, hajej, neměj strach, můj pokládku, malej, malej, malej, jen se nechvěj, miláčku. A tak tam ti dva spali stulení k sobě, jeden starý a druhý ještě starší, zatímco venku se proháněl jen vítr a sníh. Jestli je nesnědli vlci, tak tam v té ubohé chýši žijí dodnes, zatímco v lese vyjí vlci a v komíně hvízdá meluzína.

V posteli před spaním, chvěje se strachem a vzrušením, jsem si pro sebe znovu a znovu šeptal slova "starý", "prastarý", "starší než samotný čas". Zavřel jsem oči a v duchu s požitkem ze strachu viděl, jak se starci po zádech pomalu rozrůstá mech, černé houby a lišejníky a nenechavé hnědé kořeny kroutící se jako červi ve tmě. Za zavřenýma očima jsem si pokoušel představovat, co znamená "ošoupaný jako tatarská mince". A tak jsem se ukolébal ke spánku zvukem meluzíny hvízdající v komíně, větru, který se nikdy nemohl přiblížit k našemu domu, zvukem, jejž jsem nikdy neslyšel, a představou komína, který jsem viděl jen na obrázcích v dětských knížkách, kde měl taškovou střechu s komínem každý dům." (Amos Oz, Příběh o lásce a tmě, Paseka, Praha - Litomyšl, 2009, str. 130-131)

Myslím si, že každá vyprávěná pohádka, každý přečtený příběh, každé dialogické listování v obrazové knize může zachovat podobně výraznou stopu, jakou zanechala výše citovaná pohádka v Ozovi. Proto snad neuškodí, když o dětských knihách mluví mezi sebou nejen děti, ale i dospělí.

Obrázek: silueta Arthura Rackhama (1867-1939) inspirována postavou vypravěčky Dorothey Viehmann (1755-1816).

Srdce v lahvi

(Tattatadam! / Oliver Jeffers, The Heart and the Bottle, HarperCollins, London, 2010.)

Nejradši bych ji zde ocitovala celou, ukázala každou její stránku, nevynechala jediné slovo, jediný obrázek. Mám pocit, že bych se jen touto cestou mohla podělit o ten knižní zážitek, který připravil ve své knize The Heart and the Bottle (Srdce v lahvi) Oliver Jeffers, výtvarník a autor několika nádherných obrázkových knih. Srdce v lahvi je jedna z těch současných obrázkových knih, jež mluví k dětskému i dospělému čtenáři. Zatímco děti vstřebávají jednoduchý a zároveň silný příběh, jehož slovy neplýtvající textuální podoba by byla jakoby zmagizována fantazijním světem rozprostřeným v kráse prázdného prostoru, dospělí žasnou nad jemností, přesností a citlivostí, jimiž Jeffers ke svému tématu přistupuje jako autor textu i jako tvůrce ilustrací.

Tak to alespoň bylo u nás doma. K přečtení knihy nám stačily dvě minuty, ale potom ani dvoutýdenní doba nebyla dost dlouhá k tomu, abychom mohli sáhnout po další četbě. K Srdci v lahvi se vracíme již téměř druhým rokem. Kvůli kouzlům světa, jejichž objevování hlavní hrdinkou kniha vizualizuje prostřednictvím kolážovitých obrazů a také kvůli tématu smrti nám nejbližších, jež je Jeffersem představeno moudře a senzitivně.

Příběh vypráví o malé holčičce, jejíž život je vyplněn kouzly světa, nejrůznější souvislosti života se v její hlavě formují do velikého dobrodružství, její srdce je plné hvězdného nebe a vlnivého moře. A aby toho nebylo málo, její upřímný, ke světu směřovaný úžas je sdílený. Všechny divy světa jsou dány jí a zároveň jejímu nejvěrnějšímu společníkovi: otci. Pak se to ale zlomí.  Velké, pohodlné křeslo jejího táty zůstane prázdné. Nikdo  už do něj nesedá . Holčička se rozhodne, že si svoje srdce  schová na bezpečné místo - uzavře ho do lahve.

Od tohoto dne nosí lahev pověšenou na krku, v lahvi schovává srdce, jako kdyby se touto cestou snažila čelit smrti, jako kdyby se takto snažila uchovat v srdci toho, kdo už není, nemůže být. Jako by říkala: radši už nebudu srdcem milovat, aby mě nebolelo rozloučení, abych už nic a nikoho nemohla ztratit. Holčička  svoje srdce nepoužívá, ono se neopotřebuje - jako do vrzající skříně zavřené, pečlivě vyžehlené, monogramy vyšité ručníky, kapesníky a povlečení, které byly určeny k životu a přesto zežloutly na dřevěných policích, aniž by  na jedinou vteřinu spatřily světlo světa.

Z holčičky se stane mladá žena, na krku jí visí lahev, která je pořád těžší a těžší. A žila by tak dále, kdyby jednoho dne nepotkala holčičku, jejíž život je pořád ještě naplněn se zázraky života...

Hlavní vyprávění knihy spojuje přesvědčivě zakoušení smrti milovaného druhého a dlouhé psychické zpracovávání konce s kreativním a “srdečním” (srdcem vedeným) poznáváním zázraků života. Rozum a cit zde nestojí v protikladu, příběh je představuje spíše v podobě věrných sourozenců, z nichž jeden potřebuje toho druhého a vice versa. Ve svých detailech je pak kniha významově ještě bohatší. Vtáhne například do dětské představivosti dimenzi času : hlavní hrdinka vyroste, v druhé půlce příběhu se objevuje jako mladá žena a právě v podobě mladé ženy zůstane tou důležitou osobou, o které mladí čtenáři chtějí vědět víc. Velkou symbolickou sílu má také to, jakým způsobem se snaží hlavní hrdinka o záchranu vlastního srdce. Vždyť ho vystavuje, vkládá do průsvitné lahve namísto toho, aby ho například skryla před pohledem jiných do hluboké tmy. Tím, že svůj smutek zviditelňuje, pomocí srdce pod sklem jako vnějšího znaku (nálepky, stigmatu), se stává čitelná její snaha uzavřít se před světem. Vznikají tak vizuální metafory pocitů a vnitřních pochodů, pomocí kterých lze i mladým čtenářům velice dobře přiblížit témata často tabuizovaná, zamlčovaná, vytěsňovaná.

Konec příběhu nabízí osvobození, aniž by bagatelizovalo tíhu problematiky.  Řešení, které Jeffers nabízí, spočívá v rekonstrukci vztahu, jež hlavní hrdinku váže ke světu: a právě toto znovu-napojení-se-na-svět se uskutečňuje ve velkém červeném křesle na konci knihy. Je to naše oblíbená stránka. K té se s mými dětmi vracíme nejčastěji.

Poprvé jsem o Jeffersově knize psala zde.
O Ipad verzi knihy jsem se zmínila zde.
Za prozkoumání stojí web Olivera Jefferse.